Vyrostli na Ohníčku a Pionýru. I když to byly dětské časopisy vyrovnávající se s povinností utvářet „socialistickou morálku mladé generace“, jejich věrní čtenáři v nich nehltali povinné reportáže z pionýrských táborů, ale spíše nejrůznější příběhy z džungle, americké prérie a hlavně nekončící kreslené seriály.
Podpultovky
|
Tehdy se jim ještě neříkalo tak moc „komiksy“. Například v Ohníčku bylo takových nakreslených dobrodružství třeba pět až sedm v jednom čísle. Neuvěřitelnou oblibu si získala pokračování ze života pravěkých obyvatel Sek a Zula od autorské dvojice Neprakta–Švandrlík. Kdo z dětí tehdy netoužil kamarádit se s brontosaurem, vozit se na mamutovi či debatovat s pterodaktylem? Pro kluky a holky, kteří vyrostli na Zemanově filmové Cestě do pravěku, to byla další pouť do neprozkoumaných končin fantazie.
Ohníček ale nabízel i tajemné sci-fi Desetioký, které jeho autoři Ludvík Souček s Milanem Resselem umístili do dalekých Himálají (ne do Vysokých Tater nebo na Kavkaz, kam by se dobově asi slušelo). Šlo o záhadné postavy v přilbách s očima a jejich poslušné otroky yettie. I když neznámé dálky občas vystřídal „komiks“ Syn pluku podle sovětského autora Valentina Katajeva, v záplavě spíše amerikanizovaných seriálů to i malí čtenáři brali, byť nevědomky, jako nutné zlo. A co teprve Pionýr! Časopis, který měl v době svého vzniku, v 50. letech minulého století, šířit povědomí o mladém budovateli socialismu. Ten rychle sklouzl v šedesátých letech (a vydrželo mu to ještě kus sedmdesátých) do záplavy příběhů Otakara Batličky a jeho Paprsků života a smrti, napínavých zážitků Tarzana ve skvělých ilustracích Zdeňka Buriana. Kupodivu si udržel i veselé příhody dvojice žáků Kopyta a Mňouka, kteří rozhodně rudé pionýrské šátky nenosili...
