Často se mne lidé ptají, jak jsem se k tramvajím dostala. A já vždy říkám, že je-li vidět, že dělá člověk svoji práci s láskou, musí to mít v sobě. Je mi skoro 30 let a v dopravě se pohybuji od dětství. Otec je tramvaják a milovník dopravy. Doma nás s bratrem hlídal tím stylem, že rozebíral v garáži starou Škodu 120 do posledního šroubu a my se na něj dívali. Bavilo nás to, hlavně tedy mě. Vůně oleje, benzinu a ušpiněné ruce tatínka mě fascinovaly. Otec byl pro mě vzorem, byl mi vzácný tím, že jsem ho tak málo viděla.
Tramvajačka
|
Byl neustále v práci. Ale byl to on, kdo (jak říkávala maminka) nosí domů penízky, abychom se měli dobře. Jak jsem vyrůstala, moje zájmy se motaly kolem dopravy, začala jsem se zajímat o železnici, ač jsem studovala na přání maminky chemii. Vůně parních lokomotiv, historie a radost lidí kolem všeho toho dění u vyhlídkových jízd se mi ale líbily víc. A nakonec jsem ve 22 letech skončila v kabině tramvaje.
Pamatuji si, jak si ze mě dělalo okolí srandu: „Karolíno, už vidím, že první, co uděláte před výjezdem, je, že si namalujete pusu rtěnkou.“ No, neměli pravdu, je to až třetí činnost.
Jako křehká blondýna jsem působila, že u tohoto řemesla dlouho nevydržím. Opak je pravdou, dosáhla jsem toho, co se jiné ženě za posledních 45 let nepodařilo. Dostala jsem možnost udělat si rozšíření na staré dřevěné tramvaje. Zároveň jsem jedna z pěti lidí, kteří řídí luxusní tramvaj T3 Coupé.
Přešla jsem po sedmi letech z klasických linek pod jednotku historická vozidla. A co to obnáší? Vídám denně radost lidí, že jedou tramvají. Nejsou to ty bezduché duše, které ráno musí do práce, nejsou to rozespalí lidé mnohdy naštvaní již proto, že je v práci nečeká nic pěkného. Jezdí se mnou, protože chtějí, ale nemusí. Vozím turisty, oslavence, novomanžele… Já rozdávám radost, alespoň se o to snažím, a to díky tomu, že mě nabíjí radost lidí, cestujících, které každý den vozím. Baví mě kombinace historie, techniky, radosti a jisker v očích těch, pro které jezdím. Splnila jsem si dětský sen.
