Zaujal mě systém označení obtížnosti. Podle čeho se stanovuje?
Kritérií je hodně. Čím vyšší číslo, tím těžší cesta. Ve francouzské klasifikaci jsou ještě mezistupně a, b, c, přičemž céčko je nejtěžší. Příslušný stupeň klasifikace se stanovuje například podle toho, jak velké chyty jsou, jak daleko jsou od sebe, jestli se držíte celou dlaní, nebo naopak jen konečky prstů. Záleží i na tom, jaký je profil a délka dané cesty, jestli je převislá či kolmá.
Klasifikační stupeň ale té které cestě přiřazují samotní lezci po jejím zdolání. Co když to někdo nadhodnotí, nebo naopak?
Ten, kdo vyleze danou cestu první, tak jí přiřadí hodnocení. Když se pak shodne více lidí, tak už se stupeň ustálí a srovná. Na internetu jsou deníčky, kam si lezci výkony zapisují. Pokud si jako první někdo zapíše 8a a každý další tu cestu dá za 7c, shodí se stupeň právě na 7c. Vždy je to samozřejmě subjektivní hodnocení. Ale myslím, že každý se snaží udělat tu klasifikaci co nejvíce férově.
Když si tedy vyberete nějakou cestu, tak už ze zmíněných deníčků vyčtete, co vás čeká?
Ano, většinou, u těžších cest existují i videa, kde je vidět postup, jak danou cestu vylézt. Když si vybírám projekt, tak si můžu vše nastudovat, což hodně pomůže. Samozřejmě jsou cesty, kde videa nejsou, nebo nemáte ani žádné další informace od kolegů. Pak přijdete pod skálu, víte třeba jen z fotografie, kudy cesta vede, a musíte si poradit sám. Většinou lezete jedním způsobem, ale například já, jelikož jsem malá, tak musím dělat více kroků než ostatní, takže si hledám svůj způsob.
Lezkyně Gabriela Vrablíková na skále.
Stojí vás to víc sil, když musíte udělat více kroků?
Pokud je tam připravený dlouhý krok a musím si hledat nějaké mezichyty, tak je to horší, protože tyhle chyty jsou menší a lezec se raději snaží dosáhnout do dalšího většího. Naopak někde se zase lépe srovnám, vklíním nebo rozepřu, a víc si odpočinu.
Je lezení náročné i psychicky? Navíc musíte často koukat na stěně či skále nahoru a máte při tom zvláštní perspektivu…
Na hlavu je to také těžké. Často náročnější než fyzicky, musíte si totiž vždy rozmyslet několik kroků dopředu. Někdy bolí zcela vyčerpané svaly předloktí, nohy v malých lezačkách, ale když jste dva metry nad jištěním a hrozí vám pětimetrový pád, tak se raději rozhodnete překonat strach a bolest než spadnout. A co se týče té perspektivy, tak nastavení těla při lezení je přirozené. Člověk musí držet zpevněný střed těla, zacentrované klouby a je to pak takový hezký propojovací pohyb.
Máte při lezení někdy zmíněný strach či respekt?
Samozřejmě, někdy strach mám. A respekt se snažím mít. Ale se strachem jsem se naučila již pracovat a několikametrové bezpečné pády mi nevadí. No a pokud hrozí ještě delší pád, tak na sebe mluvím.
Co si tak obvykle říkáte?
Gábi, dýchej, jsi dobrá. Ještě další krok, to zvládneš. Vždy se orientuji na další krok.
Je váš sport náročný i finančně? Když si budou děti vybírat sport, bude lezení stát hodně peněz?
Do začátku si člověk vystačí s vybavením do několika tisíc korun. Navíc třeba pro děti jsou kroužky na nízkých boulderových stěnách, kde potřebují jen lezecké boty. A často se tam vybavení půjčuje. Na skalách je toho víc. Tam potřebujete lana, sedák, různá jistítka. Za sezonu tam utratíte za vybavení na vrcholové úrovni i několik desítek tisíc korun.
Máte svého trenéra, nebo s kým trénujete?
Mně sestavuje trénink Petr Klofáč z Andrle Sportu, jak kondiční, lezecký, tak mentální. Když začínáte, stačí se naučit základní techniky a bezpečné jištění a nějakou dobu se jen samotným lezením zlepšujete. Ale na vrcholové úrovni už to bez trenéra a ideálně celého týmu nejde. Je pořád potřeba pracovat na slabinách, což se mi moc nechce, proto alespoň já nad sebou nějaký dozor potřebuji.
Letos za sebou máte dost úspěchů. Zdolala jste obtížnost 9a. Kam se ještě můžete posunout?
Tuto obtížnost zdolalo už jednadvacet žen. A ještě jsou dva stupínky, kdy už mají holky 9a+ a 9b, tam rozhodně mířím. Nejtěžší cestu na světě vylezl Adam Ondra, to bylo 9c.
Takže desítka je nyní pro lezce magická hodnota?
Řekla bych, že vnímáme více magických hodnot. Když jsem s lezením začínala, říkala jsem si, že jednou chci vylézt 8a, pak 8b, pak 9a a nyní chci zdolat ještě těžší cestu.
Jak se vám daří lezení skloubit s prací fyzioterapeutky?
Dlouho jsem pracovala na plný úvazek, což šlo skloubit jen těžko. Po práci jsem šla na trénink, kde jsem třeba i usnula. Pak rychle domů, něco uvařit a ráno zase dokola. Takže jsem nenaspala víc než šest hodin, regenerace žádná a o víkendech jsem byla na tréninku nebo ve skalách. Ale teď už to mám také díky agentuře Sport Invest udělané lépe a aspoň se vyspím a dobře zregeneruji. V práci jsem už výrazně méně. Uživit se pouze lezením lze spíše jen přes sponzoring. Ale kromě Adama je ještě pár lezců zaměstnaných v klubu Olymp. Tím, že se sportovní lezení dostalo na olympiádu, tak je více peněz i na jejich podporu. Ve Slovinsku, Německu či Francii se pouze lezením uživit dá, v České republice to teprve začíná.
Zmínila jste olympiádu, Adam Ondra bude mít ještě šanci se do Tokia dostat. Vy jste o té možnosti nepřemýšlela?
Já jsem se závoděním skončila už asi před dvěma lety a vrátit se tam nechci, takže jsem o tom neuvažovala. Navíc kombinace, která na olympiádě bude, je dost nešťastná. Jsou to z lezeckého pohledu tři odlišné disciplíny. Člověk musí být hodně všestranný. Ale v roce 2024 v Paříži už by se měly rozdávat dvě sady medailí. Jedna disciplína by byla lano a bouldering a rychlost by byla samostatně. To už se zdá přijatelnější.
Vy se během listopadu snažíte zdolat cestu v Labském údolí. Není už zima?
Už se mi podařilo udělat všechny kroky v cestě a nyní pracuji na tom, abych je spojila dohromady a vylezla cestu bez pádu a odpočinku. Ale před víkendem jsme tam jeli, celé údolí bylo v mlze a skála zavlhlá, takže jsme to otočili a jeli zpět do Prahy. Ale loni jsem tam lezla také takto pozdě. Do tří stupňů nad nulou to ještě jde. Když je k nule, tak už přemrzají prsty a necítíte, že se držíte. Představte si, že máte úplně zmrzlé prsty a snažíte se napsat SMSku. A teď si představte, že se s těmito zmrzlými prsty držíte za konečky a stojíte jen na malých stupech. Máme různé nahřívací polštářky. Nebo si vlezu mezi pokusy do spacáku, abych se zahřála. Jedná se ale o jednu z nejtěžších cest na pískovci na světě, takže se budu pokoušet, jak dlouho to půjde, a pak zase na jaře. Pak se chystám v zimě do Španělska, kde je tepleji. Tam je největší koncentrace těžkých cest na světě.
Co vás čeká příští rok?
Mám pár tipů, právě i ve Španělsku. Chci se do těch míst podívat. Vždy, než někam vyrazím, snažím se zjistit co nejvíc informací, ptám se kamarádů na rady. Když tam přijedu, tak si i kousek cesty zkusím. Strávím na místě vždycky několik dní. Když jste v cestě poprvé, tak některé potřebné kroky vůbec neuděláte. V dalších dnech už si tělo začíná zvykat, posiluje se a už je to třeba reálnější. A pak bych také ráda do vícedélkových cest v Alpách, kde lezete jednu stěnu třeba celý den.
Kolikrát za den se dá taková cesta zkusit? A kolik dní jste nejvíc strávila na jedné cestě?
Tak třikrát za den do ní nastoupíte. Jsou cesty, které vylezete na první pokus, a zase jiné vám trvají několik let. Nejdelší můj projekt byl na jedné cestě sedmnáct dní, to je zhruba padesát pokusů.