metro.cz
Mardoša, člen skupiny Tata Bojs | foto: ArchivMetro.cz

Sloupek Mardoši: Obsazené místo v MHD

  18:39
Je slušnost pustit staršího, ale ten se nemusí dožadovat oblíbeného místa.

Tuhle jsem jel svou oblíbenou 26. Na Hradčanské přistoupila starší paní a já ji pustil sednout. Tato „příhoda“ spustila tok mých úvah, ve kterých jsem „jel“ nad až na Strossmayerák.

Pouštět v MHD starší jsem naučený, takže v tom hodlám pokračovat. Alespoň do té doby, než začnou pouštět mě. Zůstávám sedět jen v těchto případech: 1) Mám spoustu zavazadel, kterými jsem tak zavalen, že mám pocit jistého nároku na sedadlo; a hlavně vstávání je tak náročné a vyvolalo by ve voze takový zmatek, že je většina cestujících ráda, že to nedělám. 2) Když vidím v dopravním prostředku jiná volná místa.

Je slušnost pustit staršího, ale ten se zase nemusí dožadovat svého oblíbeného místa u okýnka. 3) Když staršího člověka nevidím. Buď proto, že jsem ve voze nejstarší já a já už sedím, nebo proto, že ho prostě přehlédnu. To se může stát. I když je samozřejmě přehlédnout a „přehlédnout“.

Naopak oceňuji, když se starší osoba svého místa nedožaduje vehementně sama. Různé agresivní babičky, které na vás už ode dveří hrozí nákupní taškou, jsem sice také vždycky pouštěl, ale spíš než z dobrého vychování to bylo ze strachu.

Nejčastěji řeším ale jiný citlivý problém: Pustíte někoho sednout a on (či spíše ona) se skoro urazí, že přeci ještě není tak stará! Nejčastěji to tedy dělám tak, že se dotyčného snažím pustit nepřímo, nenápadně. Předstírám třeba, že už budu vystupovat (a pak stojím zbytek jízdy u dveří). Nebo dělám, že jsem si všiml známého v jiné části vozu, jdu za ním (a vůbec se s ním nebavím). Jsou různé fígle, jak udělat dobrý skutek a přitom neurazit.

Ne vždy se to ale povede. Jako v té šestadvacítce. Nenápadně jsem paní uvolnil místo, na něj se hbitě ale usadil teenager. A začal hrát hry na telefonu.

Komentáře

zpět na článek