V pětidílné epopeji Osvobození sovětského režiséra Jurije Ozerova (natáčela se v letech 1967 až 1971) využili filmaři asi dosud nepřekonané množství vojenské techniky i lidí. Jako statisté v Osvobození účinkovaly i divize umístěné na území tehdejší NDR. Na rozdíl od západních produkcí měl Ozerov k dispozici stovky funkčních tanků T-34 i dost původních německých tigrů, takže si jen minimálně musel vypomáhat přeplechovanými variantami.
Osvobození je ale hlavně velkou filmovou pohádkou o vítězstvích Rudé armády (začíná až bitvou u Kurska v roce 1943 a zcela pomíjí spojenectví Sovětů s Němci a porážky po roce 1941. Navíc zde zcela rehabilitovali Stalina, jehož pár let předtím poslal Chruščov na smetiště dějin. Z diktátora s krví na rukou milionů vlastních občanů udělal režisér moudrého státníka a vynikajícího vojevůdce. Osvobození je navíc plné historických omylů a smyšlenek.
Ani západní kinematografie se vždy nevyznamenala. Například Bitva v Ardenách z roku 1965 měla blíž k černobílým westernům ze 40. a 50. let minulého století. A to i zásluhou hvězd z kovbojek a detektivek, které jen vyměnily klobouky a detektivovské doutníky za přílby. Navíc produkce tohoto snímku neměla k dispozici originální ani nakašírované německé tanky. Půjčili si od armády pár poválečných amerických strojů, které byly nasazeny třeba ve vietnamské válce, nastříkali na ně německé kříže a bylo vymalováno.
Určitě povedenější, ale také historicky zavádějící byl Most u Remagenu od Johna Guillermina. Do kin šel v roce 1969, ale o rok dříve se natáčel u nás, především v Davli na mostě, který tu dosud stojí. Filmaři prožili v Československu 21. srpen, a tak museli odjet a zbytek dotočit v Německu. Snímek, ve kterém si zahrál vedle světových hvězd i režisér Vít Olmer, se u diváků ujal. Vytvořil ale falešný dojem, že bez dobytí mostu by překročení německých hranic v březnu 1945 byl pro Spojence problém. Ve skutečnosti se většina americké armády dostala přes Rýn díky šesti velkým pontonovým mostům na jiných místech velké řeky.
O americký styl válečné filmové tvorby se v roce 1969 pokusila Jugoslávie (ve spolupráci s Američany, Italy a Němci). Režisér Veljko Bulajič pojal film Bitva na Neretvě jako oslavu nezlomného ducha jugoslávských partyzánů. Do hlavní role nalákal například hvězdu Sedmi statečných Yula Brynnera, angažoval také italskou velkohvězdu Franka Nera, zahrál si i slavný americký herec Orson Welles a sovětský režiséra a herec Sergej Bondarčuk. Režisérovi se podařilo ve filmu zcela vynechat oslavu tehdejšího jugoslávského prezidenta Tita, který byl za války vůdčí postavou jugoslávského odporu. Ale nezapomněl, jak to v mnoha filmech tohoto druhu bývá, alespoň na drobnou milostnou zápletku.