Otevřeně mluvíte o svém příběhu. Proč?
O těchto tématech je důležité mluvit, aby se to už nikomu nestalo. Na svém příběhu chci ukázat, jak je problém sexuálního zneužívání rozsáhlý a že se to děje bohužel všude tam, kde se dospělí potkávají s dětmi – škola, kroužky, blízcí, rodina.
Statistiky obětí jsou ohromující...
Nadace Naše dítě zmapovala případy týrání, zanedbávání a sexuálního násilí spáchaného na dětech v letech 2001 až 2012 a došla k šílenému číslu – 31 653 případů. To je skoro tři tisíce dětí ročně! A to se jedná pouze o zjištěné, nahlášené, řešené případy. Většina dětí tiše trpí, některé z nich začnou věci řešit v dospělosti, ostatní se nikdy nikomu nesvěří.
Proč se to děje?
Hlavně proto, že se o tom málo mluví. Celé téma je spíše tabu a je obestřené řadou mýtů. Typická představa je taková, že pachatel je nejčastěji neznámý úchylák v parku. Většinou ale jde o blízkou osobu z rodiny, z okruhu známých, autorita ve škole, na kroužku, kterou oběť dobře zná a má k ní důvěru.
Dá se zneužití předejít?
Pokud rodiče budou mluvit s dětmi otevřeně o intimitě, hranicích, těle, osobní integritě, o tom, co je a není v pořádku, a budou v nich budovat sebevědomí už od raného věku, pak děti spíše rozpoznají nevhodné chování. Ve škole by měla probíhat navazující sexuální výchova, povídání o vztazích a zdraví. Pokud tohle všechno dítě absolvuje, tak dokáže rozpoznat nevhodné chování – a ideálně k němu vůbec nedojde. Ale není to jen o sexuální výchově. Důležité je děti učit také to, jak vypadá šikana, manipulace nebo citové vydírání, které často sexuální zneužívání doprovází.
Jaký první krok by měly oběti udělat?
Mluvit o tom, s kýmkoli. Otevřít se, svěřit se. Vyhledat někoho, komu důvěřují. Kontaktovat odbornou pomoc, organizace. Hlavně se musí přestat bát a dávat si cokoliv za vinu. Většina obětí cítí obrovský stud, pocit viny a zneužití neoznámí ze strachu, že by se agresor mohl mstít.
Čím mohou pomoci blízcí?
V první řadě naslouchat, nesoudit, neshazovat cokoli, co řeknou. Nabídnout danému člověku odbornou pomoc, ať už psychologa, psychoterapeuta, nebo někoho jiného, komu také důvěřují. Důležité je nedělat nic, co oběť nechce. Tím si akorát zavřeme dveře a oběť se pravděpodobně uzavře do sebe.
Jak jste se se svou zkušeností vyrovnal vy?
Pomocí terapie a podpory správných lidí kolem mě, mé ženy a přátel. Pomohlo mi také psaní vlastní knihy, kterou vydám v příštím roce. Nejvíc mi pomohlo otevřít se a mluvit o svých zážitcích.
Co v Klubovně Naděje děláte?
Hlavně o tématu mluvíme, to je základ všeho. Chceme šířit osvětu, vzdělávání a prevenci, upozornit veřejnost na tento obrovský problém a snažíme se to změnit, aby se to už nikomu nestalo. Abychom toho předali veřejnosti co nejvíce, jezdíme na besedy do škol, točíme rozhovory s oběťmi, právníky, psychoterapeuty. Chceme také shromažďovat finance, abychom mohli přispívat obětem na terapie, a peníze přerozdělovat do dalších pomáhajících organizací.