Přesto má k největšímu veslařskému závodu v České republice vřelý vztah. „Je to svátek, na kterém nesmím chybět,“ říká olympijský medailista z olympijských her v Montrealu. A letošní 104. ročník Primátorek navíc organizuje jeho domovský klub VK Smíchov, který letos slaví devadesátileté výročí.
Pane Hellebrande, vy jste Smíchovský rodák, že?
Přesně tak, žiju zde celý život. Navíc bydlíme tady na kopci hned nad řekou, takže to, že jsem skončil u veslování, není zas takové překvapení.
Kdy jste se poprvé cvaknul v lodi?
Asi jako každý jsem se v mládí rád díval po děvčatech, jednou šly kolem nějaké dorostenky a já bravurně přistával u plata... Samozřejmě jsem chytil kraba a spadl jsem tam.
Na mistrovstvích světa a Evropy jste získal celkem pět medailí, to je úctyhodná bilance. Zároveň jste se ale také zúčastnil olympijských her v Mexiku, Mnichově a Montrealu, přičemž v Kanadě jste vybojoval olympijský bronz. Jaké máte na tyto závody vzpomínky?
Rád vzpomínám na Kanadu, ať už kvůli olympijské medaili, kterou jsme získali na párové čtyřce, což byla úplně nová olympijská disciplína, tak i na mistrovství světa ve Svaté Kateřině v roce 1970, kde jsem získal první medaili pro Československo na skifu. Ale vůbec nejraději vzpomínám na olympijské hry v Mexiku.
V tehdejším režimu to asi na zahraničních výjezdech nebylo úplně jednoduché...
Známí mi často říkají, že jsem viděl půl světa, že to musela být paráda. Jenže my nikam nemohli. Zkrátka režim voda - hotel. Právě proto tak rád vzpomínám na Mexiko, protože tam jsme byli i rok před olympiádou asi šest týdnů. Mexiko totiž leží ve vysoké nadmořské výšce a tehdy se ještě moc nevědělo, jaký vliv nadmořská výška na závodníky má. Takže my byli takoví pokusní králíci. Každopádně tam jsme si to užívali, jezdili jsme po Mexiku, byli jsme i na Velké ceně F1, zkrátka nádhera.
V některém z dřívějších rozhovorů psali, že vám kolegové říkali kvůli vaší síle Tarzan. Jste si toho vědom? Nebo jste měl ještě nějakou jinou přezdívku?
O Tarzanovi nic nevím. (směje se) Jednou se v tehdejším tisku objevila přezdívka Kytička. To vymyslel trenér Kozák asi proto, že jsem znal květiny, protože jsem tady na zahradě vyrůstal s maminkou, která mě je učila, a taky asi proto, že jsem nechodil na tréninky v roztrhaném, jako většina sportovců v té době. Já na rozdíl od nich byl takový... opečovaný.
Do rozhovoru vstupuje manželka Zuzana: „A taky byl slušně hovořící, což byla velká výjimka!“
První červnový víkend bude patřit Primátorkám. Kolikrát jste na nich závodil?
Abych řekl pravdu, tak úplně přesné číslo neznám, ale myslím si, že asi sedmkrát nebo osmkrát. A jezdil jsem je, protože jsem musel na osmu. Byl jsem totiž skifař a v té době platilo pravidlo, které říkalo, že ten kdo vyhraje skif na mistrovství republiky, tak nesmí jet na skifu na Primátorkách. Skifařský závod Josefa Rösslera - Ořovského byl tehdy totiž závod pro mladé začínající skifaře, takže jsem musel do osmy.
Takže skif jste na Primátorkách nikdy nejel...
Jednou ano. A tenkrát byly hrozné vlny a jel na mě „starej“ Chalupa – tatínek Václava a to byl takový šílený lamač, obrovský chlap, takže ten se odrážel ode dna, počasí mu tolik nevadilo a porazil mě.
Asi zbytečná otázka, ale přeci jenom... Chystáte se i letos Primátorky navštívit?
No jasně. To je svátek. Tam nemůžu chybět. Já se vždy moc těším, protože se potkáváme i s kolegy, se kterými jsem před těmi čtyřiceti lety jezdil. Ta naše Kozákova tréninková skupina se schází a vždy si to užijeme. Vloni nám povodí Vltavy dokonce půjčilo jachtu, ze které jsme celé závody s kamarády sledovali, a byl to krásný zážitek.