Knapková: K vítězství mi možná pomohlo i zranění

Jaký je to pocit být olympijská vítězka?
Super. Ondra Synek mi teď říkal, že to budu mít hodně náročné. Řekla jsem, že jdeme na pivo a on mi na to odpověděl, že první pivo budu mít tak nejdřív o půlnoci.

Co vám běželo hlavou, když jste soupeřkám odjela o takový kus?
Bylo to neuvěřitelný, když jsem v půlce odjela o tolik. Říkala jsem si, co se děje. Pak jsem slyšela svého trenéra, jak na mě křičí, a říkala jsem si: No jo, možná se opakuje Peking, zase jsem to trošičku přepálila.

Co na vás křičel?
Abych se trošičku uvolnila. Věděl, že asi budu docela tuhnout. Tak jsem ho poslechla, nešlapala jsem do toho, abych prostě dojela do cíle. Bylo vidět, že jsem ke konci strašně vytuhla, ale jsem ráda, že jsem ten náskok udržela.

Kdy jste věděla, že máte zlato?
Tušila jsem to asi tři sta metrů před cílem. Věděla jsem sice, že tuhnu, ale že přece soupeřky takový náskok nemůžou dojet. Hlavně jsem si říkala, že nesmím udělat žádnou technickou chybu, a hlavně dojet.

Už jste si někdy užívala tak klidných pár desítek metrů do cíle?
Bylo to úžasný. Ondra říkal: Taková trošku republika pro tebe, ne? Bylo to supr. Myslím, že co jsem slyšela i od ostatních sportovců, co takhle vyhrávají, že když to jde lehce, tak je to supr. Že někdy to jde, ani nevíte jak. Možná to právě bylo tím zraněním, že jsem musela trošičku změnit techniku. Nervala jsem za to tolik, snažila jsem se jet spíš technicky. Od té doby mi všichni říkali, že jezdím teď strašně technicky hezky. Takže asi platí opravdu, že všechno špatný je pro něco dobrý.

Cítila jste zranění v závodě?
V závodě ne, spíš to bylo hodně psychické. Byla jsem hodně limitovaná, že jsem nechodila na tréninky. Jen jsem šlapala na kole a vyloženě šla na závod. Na čtyřech závodech jsem odjela nahoru dva kilometry, dva kilometry dolů. Šestnáct kilometrů za celou olympiádu.

Jak jste zvládala celou olympiádu, která pro vás byla kvůli zranění hodně těžká?
Měla jsem spoustu hezkých esemesek od kamarádů, známých, bylo to úžasný. Dodalo mi to spoustu energie a takového klidu. Esemesky mě motivovaly, byla to podpora.

Jak blízko jste byla odstoupení?
Hodně. Před úterním čtvrtfinále jsme zvažovali, že odstoupím. Pak jsem komunikovala se svou fyzioterapeutkou. Ta mi řekla, ať do toho jdu, že nemůžu nic ztratit, a že by mě strašně mrzelo, kdybych to nezkusila. Tak jsem to zkusila. Měla jsem perfektní odbornou péči. Pavel Kolář se o mě staral celý týden. I naši dva fyzioterapeuti ve veslařským týmu byli úžasní.

Museli vás k tomu rozhodnutí jet popostrčit?
Právě že trenér byl spíš pro to, abych odstoupila, a já jsem řekla, že ne, že pojedu. Když už nic, tak se pokusím aspoň odstartovat.

V pátek jste si prohlížela medaili Ondry Synka. Byla pro vás motivací?
Člověk si spíš závodí sám za sebe. Říkala jsem si, že tady nejsem, abych něco někde musela. Chtěla jsem si jet svůj závod. Dostala jsem od Ondry kytičku pro štěstí a řekl, že mi přeje hezký závod. Navíc jel ten závod se mnou na kole. Ta podpora byla neuvěřitelná. Bez spousty lidí kolem bych to asi nezvládla.

Co se teď pro vás změní?
Doufám, že nic.

Byl na tribunách někdo z vašich blízkých?
Spousta. Rodiče, veslaři a spousta lidí od nás z Brna.

Co na zlato řekne váš tatínek?
Myslím, že bude rád. Bude pyšný na svou dceru.

Co se vám promítalo hlavou při hymně?
Já ani nevím, spíš všechno tak dohromady, že se to povedlo.

Sportovci říkají, že je medaile těžká. Netíží vás na krku?
Vůbec. Je těžší než normálně, ale mám ji ráda na krku.