Některé restaurace jsou na „jedničku“ a jiné vám nabídnou takovou katastrofu, že na oznámkování nestačí ani desítková soustava! Co se člověku odehrává v hlavě, když jde někam třeba na sváteční večeři?
Stejný myšlenkový pochod, jako když si pořizuje cokoli jiného: jde si prostě koupit zboží a za svoje peníze očekává to nejlepší. Chce, aby se číšník usmíval a věděl, co má na jídelním lístku, aby kuchař nepřesolil polévku a jídlo aby potěšilo oko, chuťové pohárky i žaludek. Jak snadno to vypadá a jak těžko to mnoho restaurací dokáže! Ale nám to nestačí.
Máme další požadavky – chceme jíst hned! Pokud čekáme 20 minut na první chod, jsme pološílení, a když už se tohle vše podaří, chceme ještě víc – toužíme po krásném interiéru, vonících toaletách a nepokapaných ubrusech. Jsou to tak nesplnitelné požadavky? Jsme tak extrémně nároční? Nebo na to máme za svoje peníze stejný nárok, jako když chceme, aby lyže lyžovaly, vlak jezdil a svetr zahřál? Jsme-li nespokojeni, máme bohužel na výběr poměrně málo obranných prostředků.
Pověstná socialistická „Kniha přání a stížností“ už neexistuje (stejně pochybuji, že měla velký význam). Když vrátíme jídlo, většinou bojujeme s číšníkem o to, kdo má pravdu. „Proč jste toho snědli půlku, když vám to nechutná?“
Vracení peněz není v módě a málokdo z nás dokáže zkušeně reklamovat nesprávné použití surovin (záměna krkovičky za karé nebo římského salátu za ledový). „Ach, promiňte, to jsme si nevšimli.“ zajímavé je, že se restaurace téměř vždy splete v neprospěch hosta. Takže kromě zkažené nálady nám zbývají hlavně různé hodnotitelské programy, žebříčky a sociální sítě, kde jim to můžeme „napálit“. Ale když nás podnik okouzlí, měli bychom umět i pochválit a říci ostatním kamarádům – tohle vám vřele doporučuji!