Od smrti Josefa Stalina a Klementa Gottwalda v březnu 1953 uběhly dva roky, na Hradě vládl „táta pracujících“ Antonín Zápotocký. Justiční popravy stále držely republiku v napětí. Do toho přišlo na ministerstvo informací avízo o chystané celosvětové výstavě EXPO 58, naplánované do „imperialistického“ Bruselu. Zájem ÚV KSČ byl zprvu minimální.
„Šlo o první výstavu po válce a nikdo neměl ponětí, oč půjde. Nechali nám – na tehdejší dobu – úžasnou volnost,“ zavzpomínal pro MF DNES jeden z otců československé expozice, architekt Jindřich Santar. V zemi, která se prsila miliony tun vykalené oceli a uměleckými výplody ve stylu socialistického realismu, přešlapovala spousta nevyužitých talentů – od architektů přes umělce a hudebníky až po divadelníky.
Tenhle přetlak v kombinaci s nezájmem vrchnosti vyústil ve zrod dream teamu juniorů – většině jeho členů nebylo přes třicet let. Divadelní režisér Alfréd Radok, režisér Miloš Forman, scenárista, režisér a filmař Vladimír Svitáček měli krátce po škole. Triumvirát zastřešený zkušeným výtvarníkem Josefem Svobodou a architektem Santarem kul svobodomyslné plány, které za tři roky v Belgii ukážou, co dovedou zlaté české ručičky.
Prvním esem Čechoslováků byl prostý fakt, že coby jedna z mála zemí měli pavilon dokončený již v den otevření Světové výstavy EXPO 58, 17. dubna. „Expozici jsme pochopitelně museli zahájit úspěchy země v dobývání uhlí, prezentovalo se i bezplatné školství a zdravotnictví,“ přiblížil architekt Santar.
„Ale převahu měla další, nepolitická oddělení, v nichž se návštěvníci kochali výstavou gotických madon, moderních skleněných plastik, ale také současným československým nábytkem, textilem nebo porcelánem.“ Právě nábytek vytvořený týmem architekta Josefa Svobody byl první velkou trefou do černého – zrodil se dodnes populární, čistě československý bruselský styl, jehož ukázku můžeme zhlédnout třeba v kavárně Kaaba na pražských Vinohradech.
Ale na absolutní bruselskou senzaci si návštěvníci Expa museli pár týdnů počkat. V Praze se, docela stranou zájmu, více než rok piplala multimediální show Laterna magika. Její vtip tkvěl v nebývalém propojení projekce, tance, hudby, světelných efektů a pantomimy. Originální nápad, s nímž přišel Josef Svoboda, dopracoval tým kolem Radoka a Formana.
„Program byl komponovaným pásmem jednotlivých čísel, jež spojovaly výstupy konferenciérky,“ dokreslil Santar. „Ta měla svůj výstup předtočený v několika jazycích tak, že docházelo ke zdánlivě reálné interakci herečky na scéně s jejími obrazy a i mezi nimi vzájemně.“ Laterna magika, která podivuhodně předběhla dobu, premiérovala 26. května; zvěst o čemsi nikdy neviděném se rychle rozkřikla a československý pavilon byl brán útokem. Z hodinových front se staly dvouhodinové. V Praze na ÚV KSČ však bylo zle.
„Kde jsou zmínky o Pionýru? Proč se v pavilonové restauraci podává kachna na pomerančích, a ne se zelím? A proč, proboha, západní tisk píše v souvislosti s naší výstavou jen a jen o buržoazním uměním ovlivněné Laterně magice?“ ptali se soudruzi. „Nakonec zvítězil zdravý rozum, a hlavně – přísun slušných deviz,“ uzavřel Jindřich Santar.
Od dubna do října 1958 navštívilo československý pavilon šest milionů návštěvníků včetně řady velkých jmen. Přítomný Jan Werich obzvlášť rád zavzpomínal na dokořán otevřená ústa Brigitte Bardotové či „jak to dítě pobaveného“ Walta Disneyho. Československý pavilon v Bruselu s Laternou magikou v čele získal hlavní cenu, žádosti o světové turné souboru přicházely odevšad – z New Yorku, Tokia, Moskvy...
