Zelená tříkolka s kufrem na zádi a bunda s logem Metra. Čeká mě nejdřív krátká cesta, kousek od smíchovské redakce na rušnou křižovatku u Anděla. Je něco málo před druhou odpolední a u kavárny na rohu zdejšího „tančícího domu“ zahajuji akci.
Metro čeká na čtenáře na nejfrekventovanějších bodech
|
„Vopruz“ je moc, „vtírka“ tak akorát
Základem úspěchu je dobrý výběr místa. Někdy stačí metr stranou a už vypadáváte ze zorného úhlu zájemců o noviny. Ale zase nesmíte překážet v cestě. Na Andělu lidé spěchají do metra a z metra, z tramvaje do tramvaje, vlečou nákupy z obchoďáku. Uspět u nich, aby na vteřinu zbrzdili, natáhli ruku a vzali si noviny, je docela umění. Protože chci, aby si Metro odnesli i ti, kteří si pro něj vyloženě sami nepřijdou.
Základem je skenovat všechny lidi, kteří k vám míří. Už z jejich pohledu poznáte, jestli jsou „ulovitelní“, jestli projdou nevšímavě, nebo máte šanci, aby po novinách sáhli. Zjišťuji, že správný výběr a oční kontakt znamená, že aspoň čtvrtina těch, kteří by na nabídku nereagovali, si Metro nakonec vezmou.
Na další je třeba zvolit taktiku „personalizované agitace“. Má paní zelenou roušku? Určitě slyší na výzvu, že k této barvě jí sekne i zelená barva deníku Metro. Ten, kdo se vleče s oběma rukama zatíženýma nákupními kabelami, občas svolí, když nabídnu, že mu noviny dám rovnou do tašky.
Po pár minutách mám vytipovaných asi deset patnáct základních nabídek. Chce to ale pečlivě dávkovanou míru vnucování se. Takzvaný vopruz odrazuje, ale „vtírání“ s úsměvem (když zdůrazníte, že je stejně jako noviny zdarma) vede častěji k úspěchu než neúspěchu.
Pane, máte ještě Metro?
Po hodině mám kufr prázdný, vracím se pro druhou dávku. Tentokrát mířím přes Vltavu do centra. Rozhoduji se, že budu nabízet deník i tam, kde ho jindy čtenáři nepotkají. Že ho ale po mně budou sami chtít tam, kde to nečekám, zjišťuji ještě na smíchovské straně Vltavy.
Při čekání na zelenou na křižovatce vedle mě zabrzdí VW Transporter. Okénko na straně spolujezdce jde dolů. „Pane, máte ještě Metro?“ ptá se osádka. Podávám jim dva výtisky, které pro jistotu a podobné příhody držím v ruce. Padá zelená a obě strany opouštějí křižovatku spokojené.
Za mostem, na Palackého náměstí, nechám patnáct dvacet kousků i Pirátům, kteří tu na rohu s Gorazdovou ulicí mají hlavní stan. Když už město řídí, ať si o něm i něco přečtou...
Pan primátor nám Metro nezakázal
Se zájmem čtenářů se setkávám ve Spálené ulici u vchodu do metra Národní třída. Tady mě překvapuje i dvojice Japonců. Berou si dva výtisky a paní dokonce děkuji obstojně česky. Pro další noviny pošle nedaleko postávající rodinka asi dvouletou holčičku. „A hezky poděkuj!“ volá na ni maminka a holčička způsobně a nahlas pronese své „děkuji“.
Ze Spálené mířím na chvíli na Václavák. Tentokrát jsem si ale nevybral dobře místo, udám je pár výtisků, a tak jedu dál. Beru to přes malebné Staroměstské náměstí rovnou na to Mariánské před magistrát. Za čtení tu jsou vděční čtyři zdravotníci v odběrovém covidovém stanu. Z radnice právě vychází radní Hana Třeštíková. Nabízené noviny nechce. „Pan primátor vám to zakázal?“ kontruji, ale s úsměvem. Radní pro kulturu se rozesměje: „Ne!“
Noviny pro mistryni světa
Přes náměstí Jana Palacha a Mánesův most se přesunuji na malebnou Kampu. A nestačím se divit. Ne že by mi lidé trhali Metro z rukou, ale jen málokdo odmítne. Pokud ano, tak se omlouvá. Inu, cizinci... Na zahrádce restaurace probírá cosi nad kávou biatlonová mistryně světa Gabriela Soukalová. Čtení ji potěší. Lidem na lavičkách v parku také přijde Metro k duhu. Během pár minut se zbavuji několika desítek výtisků. Lidé jsou překvapení, že jim papírové noviny míří pod nos.
Pak už čeká jen cesta Štefánikovou zpět k Andělu, abych rozdal zbylé výtisky. Cestou kolem radnice míjím známého advokáta Tomáše Sokola, nasedá do svého výrazně červeného terénního auta. Spěchá, a tak s úsměvem odmítne. Jinak si ovšem nemohu stěžovat. Zpátky do redakce se vracím kolem páté odpolední s „vyluxovaným“ kufrem.
