To, že mi občas není výtvarník David Černý extra sympatický, o nové výzdobě obchodního domu Máj si (momentálně) také nemyslím, že je to bůhvíco, snažím se v hodnocení čehokoli nového kolem nás nedat na první dojmy, pocity a hlavně na názory „lidu“. Buďme upřímní, kritika a negace se lépe formulují a také lépe poslouchají. Ať už ve fotbale, hokeji, nebo architektuře.
Čeho si nelze v posledních dnech povšimnout, to je zvýšený ruch kolem uvedeného obchoďáku. Na chodnících kolem křižovatky i ve Spálené ulici a na Národní třídě se zastavují našinci i cizinci a zhusta zvedají k nebi své mobily, aby zachytili letecký „hmyz“. Zpětně si vybavuji odborné i „odborné“ komentáře, když Vlado Milunić s Frankem Gehrym postavili u Vltavy dnes již
Hotel Majestic Plaza ve Štěpánské ulici.
ve světě proslavený Tančící dům. Kdo je v roce 2024 ochoten připustit, že kulometná palba nesouhlasu ostřelovala neobvyklou stavbu na místě vybombardovaného domu v sousedství jiného domu, kde bydlíval Václav Havel. Tanec kolem Tančícího domu byl rytmičtější, než současné diskuse o motýlech.
Připomeňme si ale v této souvislosti jiný dům, relativně nedaleko Máje, ve Štěpánské ulici. V současnosti je v něm hotel, ale kdysi to býval krásný funkcionalistický palác od architektů Jaroslava Polívky a Josefa Havlíčka. Druhý jmenovaný měl na svědomí i další funkcionalistickou perlu, a to dokonce v těsném sousedství Máje, jde o Palác Chicago na Národní třídě. A především z jeho pera stojí na Žižkově Všeobecný penzijní ústav, následně Ústřední rada odborů a teď palác Radost.
Zpět do Štěpánské. Ze dvou třetin obložený červenohnědým mramorem Hotel Majestic Plaza se tváří, jako že tu stál odjakživa. Ale jeho současná podoba je výsledkem novodobější přestavby po roce 1989 a málokdo si už vybaví jeho skutečnou podobu. O tu se zasloužil právě Havlíček. Jenže když v roce 1928 tento funkcionalistický dům hrdě předváděli architektovi Le Corbusierovi, ani Havlíček nepředpokládal, že doba socialistická mu předělá podobu jeho krásného paláce, jemuž se říkalo „Habich“, do zjednodušeně zahlazené fasády bez chuti a bez zápachu. Snad osudově na to upozornil architekt a historik architektury Zdeněk Lukeš v roce 1989 listopadovém vydání čtrnáctideníku Československý architekt, kdy se už tehdejší režim poroučel k zemi. „Původní okna s ocelovými rámy byla vyměněna za dřevěná, jiným členěním okenních pásů došlo k významné změně celé fasády. Zmizely samozřejmě i původní světelné reklamy, likvidovány byly postupně také atraktivní obchody, fasáda zčernala. Další devastace významné památky naší avantgardní architektury,“ stýskal si Lukeš v listopadu 1989.
Palác Habich ve Štěpánské ulici před 2. světovou válkou
To, v co přetvořili někdejší palác „Habich“ autoři hotelové stavby, možná v někom vyvolá pocit, jako by stál na Rudém náměstí před mauzoleem, barvy je až nepříjemně podobná. Je škoda, že nikdo neměl sílu, a také peníze, vrátit Havlíčkovu a Polívkově domu podobu, jakou mu vtiskly jeho tvůrci. Pokud si zoufáte nad Černého motýlovým sousoším, máte dvě možnosti. Buď se vám za pár let začnou líbit a nedáte na ně dopustit, nebo někoho napadne Máj opět zrenovovat a motýly sejme.
Ostatně, Černý má s majitele obchodnbího domu smlouvu jen na rok, takže pokud opět nedojde k nám tak známé „dočasnoti na věčné časy“, rok to snad vydrží i ti největší odpůrci motýlů. Zatím však máme štěstí, že i přes přítomnost obou spitfirovsky pojatých živočichů nikdo Máj mauzoleálně neobložil.
Leninovo mauzoleum v Moskvě na Rudém náměstí
