Ve světě je populární, u nás bude hrát během ledna poprvé. César Villalobos pochází z chudé horské oblasti And, ale díky své píli a odhodlání si zahrál třeba při zahájení olympijských her, fotbalového mistrovství světa nebo ve slavné Carnegie Hall.
„Vyrůstal jsem v chudé oblasti, ale bohaté duchem. Správné principy a morálka vštěpované mou rodinou mě posouvaly v životě dál. Pamatuji si, že jsem chtěl mít jako dítě flétnu, ale kde ji obstarat? A tak jsem si vyrobil malý nástroj z velkých per nebo píšťaličku ze smotaného listu. Viděl jsem lidi, kteří měli při sobě drobné hudební nástroje. Protože když se v horách cítíte osaměle, jsou to vaši společníci. Můžete si zahrát a hned je vám lépe,“ říká Villalobos pro Metro.
Série koncertů
|
Jeho ruce kmitají nejen po hudebních nástrojích, ale také po zádech pacientů. Sám César chtěl být odmalička doktorem, ale jeho rodina neměla dost peněz na vzdělání. Je proto rád, že se od svého dědečka, který se dožil 116 let, naučil chiropraktické dovednosti. Villalobos pomáhal napravit i slavné sportovce včetně bývalé české basketbalistky Hany Horákové.
Od svých předků se naučil mnohé o tradicích a zákonech starých Inků. Těmi základními se řídí celý život. Zní: Nekrást, nelhat a nebýt líný. Letos mu sice bude šedesát let, ale podle vlastních slov se cítí jako dvacetiletý. „Každý den dělám rituály. Rád jezdím po světě a šířím naši kulturu. Spojuji hudbu a léčitelství, a proto jsem i v České republice. Lidé jsou tu vstřícní,“ chválí Villalobos.
Vystupuje se svou skupinou s názvem Inca Son. Jaké byly jeho hudební začátky? „Ještě coby teenager jsem se rozhodl jít do USA a tam jsem pracoval. A ve volných chvílích jsem se začal učit hrát na flétnu sám. Hrál jsem na ulici, lidé na mě koukali a dali mi třeba jen pár drobných. Ale jednoho dne jsem dostal celý dolar. Najednou chodilo stále víc lidí a ptali se mě, jak se jmenuji. Říkám César, oni na to, že bych měl mít nějaké jméno jako hudebník. Tak mě napadlo Inca Sound, jenže místo toho jsem si na kartičku napsal Son. Pak jsem se potkal s profesorem z Harvardu a říkám mu, že tam mám chybu, a on že ne, že je to skvělé jméno,“ líčí Villalobos. Tomu zmíněný profesor řekl, aby šel hrát k němu do restaurace. „Tam mě zase slyšelo více lidí. Pak mě pozvali do školy. Říkám, nejsem učitel, a oni, to nevadí, budeš vyprávět o vaší kultuře. Tak se to postupně nabalovalo,“ pokračuje. César skládal už v mládí básně, ze kterých se staly úspěšné písně. „Jsou o bratrství, o životě v harmonii a respektu, o přírodě. Když jsem byl chudé dítě, nepředstavoval jsem si, že budu jednou hrát před tisíci lidí na olympijských hrách,“ usmívá se flétnista a skladatel.
Villalobos dal v Peru postavit kulturní centrum otevřené pro všechny. „Bylo to krásné, jenže před třemi lety nám centrum zničila povodeň. A tak vybírám ze vstupného peníze na stavbu nového,“ dodává.
