Dramatizace stejnojmenného literárního bestselleru Marka Haddona se stala po premiéře v londýnském Královském národním divadle velkým diváckým hitem, získala sedm Cen Laurence Oliviera a její autor Simon Stephens si odnesl i sošku pro nejlepší hru. V Praze ji režijně uchopil respektovaný tandem Skutr (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) a sešlo se na ní atraktivní herecké obsazení. Hlavní roli mladého autisty Christophera získal Jan Cina, v dalších úlohách uvidíme Hanu Vagnerovou, Marka Daniela, Zuzanu Stavnou či Petra Vančuru. Simona Babčáková hraje Christopherovu matku Judy.
Ač patříte vy i oba režiséři mezi přední osobnosti současného divadla, pracovně se scházíte poprvé. Jak to?
Už dvakrát z naší spolupráce z organizačních důvodů sešlo, i proto jsem na nabídku Podivného případu se psem kývla, neboť jsem klukům nechtěla potřetí říct ne. Dlouho mám zájem se s nimi setkat a celou tu dobu jsem nepochybovala, že je jen otázka času, kdy k tomu dojde. A setkání to bylo šťastné, máme podobný způsob vidění, vnímáme divadlo stejně. Naše spolupráce byla velmi symbiotická.
Ze hry Podivný případ se psem
Než výjimečně přijmete roli mimo své domovské Dejvické divadlo, rozhodujete se i podle dalších jmen v hereckém obsazení?
Jednoznačně. Ta inscenace mi přišla atraktivní také díky lidem, s nimiž jsem se měla potkat na jevišti. Jsem ráda, že se moje očekávání naplnilo – že mi s nimi bylo velice dobře, rychle jsem se cítila jako doma a na zkoušky jsem chodila radostná. Zkoušení Podivného případu se psem pro mě rozhodně byly příjemně stráveným časem.
Zde představujete matku, která přestává zvládat péči o autistického syna, v představení Dejvického divadla Kakadu hrajete sama autistku. Jak se ve vás obě role potkávají?
Tahle skutečnost byla další velkou motivací, proč do toho jít. Myslím, že obě role mi pomohly získat komplexní náhled na tak netypické téma, do něhož jsem tedy byla ponořena. A díky postavě Wendy v Kakadu mám úplné pochopení pro maminku z Podivného případu, proč se zachovala tak, jak diváci na představení uvidí. Lépe si umím představit, co musela prožívat.
Pozorovala jste po očku Jana Cinu, zda se ke své postavě ubírá stejným směrem jako vy k Wendy?
Neporovnávala jsem nás, protože v každé hře je situace jiná. Wendy sledujeme od tří do třiadvaceti let, hrajeme i o jejích nezvladatelných stavech v útlém dětství, kdežto Honzův Christopher je patnáctiletý mladík, o kterého evidentně je odborně postaráno a on je schopen do značné míry fungovat, mnohem lépe se orientuje v životě. Oba jsou to odlišní lidé.
Vydala jste se mezi skutečné autisty?
Do toho jsem nešla, protože jsem se na ně nechtěla dívat jako na opičky v ZOO a pak je napodobovat. Místo toho jsem se před zkoušením Kakadu vrhla do studia. Sháněla jsem si informace, načetla knížky, podívala se na filmy. A pak jsem si řekla, že jde přece o divadlo. Nejsem autistka, to beztak všichni vědí, a tak divákům předkládám s divadelní licencí svou představu.
Režiséři mluví o Podivném případu jako o nostalgické komedii. Je vůbec přípustné, aby v inscenaci, jejíž hlavní hrdina má tak závažnou diagnózu, byl přítomen humor?
Myslím, že humor je přípustný úplně ve všem. Je dokonalou terapií, nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s jakoukoli obtížnou situací.
Máte den před premiérou trému?
Nejsem zvyklá být před premiérami nervózní. Vždyť divadlo je především hra, zábava. O zas tak moc nejde. Dobře, můžu mít trému, jestli řeknu všechen text, ale abych se strachovala, zda zahraju dobře, to není po celém procesu zkoušení na místě. Na zkouškách jsem si našla nějaké pevné body a na premiéře už vím, co dělám.
Strážce streamu
