Uvítají nás ukázky praotců animace. Prý se už pravěcí lovci před 35 tisíci lety snažili zachytit pohyb zvířat. Na zdi svých jeskyní malovali bizony a koně s více páry nohou a více hlavami v různých pozicích. Egypťané před 4000 lety vytvářeli nástěnné malby s rozfázovanými zápasícími bojovníky. Techniku zdobení váz číslováním obrazů žen jdoucích za sebou v tanečních pózách pro změnu prý používali antičtí řečtí malíři.
Zatočte si film!
Otáčíme se k prvnímu stroji pro rozpohybování obrázků – kinematografu bratří Lumiérů vdechujícímu život figurkám při točení ručním pohonem. Točíme kličkou a vidíme ten div. Prý za to mohla nejprve sázka. V sedmdesátých letech devatenáctého století zřejmě uzavřeli dva milovníci koňských závodů sázku o to, zda má klusající kůň v některé fázi svého pohybu všechny čtyři nohy ve vzduchu.
Nejdůležitější je při vzniku filmu nápad. Dozvídáme se, že dvacetiminutový film může vznikat i rok. Od námětu, návrhů, obrázkového aneb technického scénáře neboli storyboardu přes literární scénář, animační studio, zvukové studio, střižnu, trikovou postprodukci, závěrečné titulky a finální dobarvení.
Ukázky technik animace
V další části jsou vysvětleny a ukázány techniky, jakými můžete animovat. Loutky mohou být z nejrůznějších materiálů, od dřeva, kůže, látek a kožešin přes plastické hmoty, latex a silikon až po plastelínu. Karel Zeman dokonce ve filmu Inspirace animoval loutky skleněné. Animátoři je nahřívali nad sklářskými kahany a poté pózovali jako běžné animační loutky. Velmi efektní je animace písku. Ten je nasypán na prosvětlovacím stole a animátor jej animuje rukama, sypáním či štětci. Animovat se prý dá prakticky všechno. Animují se nejrůznější objekty od nádobí až po auta, květiny, plastelínu, keramickou hlínu, kamínky, korálky, bavlnky a spoustu dalších materiálů.
Dnes je moderní malovat olejovými barvami na sklo přímo pod kamerou. Pro každé filmové políčko se malba jemně upraví. Především dříve se ale hodně využíval takzvaný papírkový film. Postava je namalována na tvrdém papíře či jiném pevném podkladu a je rozdělena na části. Ty animátor posouvá přímo pod kamerou. Poloplastický film se animuje podobně jako film papírkový. Objekty jsou ale částečně prostorové, projeví se na nich tedy světlo a stín a výsledný dojem je podobný jako u loutkového filmu. Nejvíce nás zaujalo, jak byli natáčeni Mach a Šebestová od Adolfa Borna. Ilustrace s poznámkami pod kamerou překryté dalšími vrstvami průsvitných fólií.
Dnes vzniká kreslená animace v počítači. Místo tužek a štětců tvůrci používají grafické tablety. Na výstavě se dozvíte právě o různých druzích novodobé počítačové animace a i o propojení s hranými filmy.
Žebřík trpělivosti
Myšlenku na nekonečnou trpělivost animátorů podporuje zde vytvořený Žebřík do nebe. Je osou celého projektu. Průsečík, kdy se propojuje technika, tedy způsob vytváření, s osobností výtvarníka a vrcholí v celkový výsledek. Žebřík do nebe seskládaný chronologicky ze známých loutek zakončených Zemanovou vzducholodí propojuje první i druhé patro. Jakmile totiž vystoupáte výše, otevře se vám nebe plné českých dech beroucích výtvorů – scénografických skvostů s dominantním Stavovským divadlem ve zmenšené verzi pro film Myši patří do nebe.
Kdo vlastně instalaci toho nejlepšího z české animované tvorby za posledních 75 let vytvářel? Dozvídám se, že právě Jan Bubeníček, známý jako režisér a animátor zmíněných Myší.
Na konci expozice je kavárna, kde si můžete jakýkoliv na výstavě zmíněný animovaný snímek pustit u dobrého dortíku a kávy v soukromém kině. Otevřeno je denně, dospělí platí 190, děti do 16 let 130 korun.
