Anglický výraz busking označující pouliční umění všeho druhu se vžil do mnoha jazyků. O tom, jaký je svět opravdového buskera, jsme si popovídali s Filipem Vítkem, kterého můžete s jeho červenou kytarou zdobenou motivy Woodstocku z roku 1969 potkat nejen na různých veřejných místech v Praze. Čistí si tak hlavu po práci v kanceláři.
Můžu si vzít z půdy dudy po dědovi a jít si s nimi stoupnout do centra Prahy před obchoďák?
No… právě tenhle případ se neslučuje hned s několika pravidly pražské vyhlášky. V první řadě se má jednat o umělecké vystoupení, takže by mělo mít určitou úroveň. To posuďte v první řadě sám, na místě to pak posoudí kolemjdoucí svými pohledy. Pak tu jsou ty dudy. Součástí pražské vyhlášky je i podrobná mapa, která kromě míst, kde je busking zapovězený úplně, stanoví i hranice území památkové rezervace. To je dost široké centrum Prahy, kde se nesmí při akustické produkci používat aparatura na zesílení, ale ani bicí a nástroje vydávající vysoké tóny, jako právě dudy.
:Narážím na lidi, kteří vyjadřují různým způsobem rozhořčení, ale těch je minimum,“ tvrdí Vítek.
Co kostým králíka? Budu dělat pózy s kloboukem…
Bohužel. Ani převleky za zvířata nebo postavy nejsou v území památkové rezervace povoleny. Nehledě k tomu, že busking není postávání a nabízení se jako objekt pro fotografování. A než řekneš další nápady, tak ani živé sochy nebo bubliny pražská vyhláška nepřipouští. Ale opakuju, že různá města to můžou mít nastaveno jinak nebo nijak.
Co všechno se ještě nesmí?
Když vezmu konkrétně Prahu, tak většina pravidel vychází z logiky věci. Nesmí se hrát před školou v době výuky, před kostelem během bohoslužby, na zastávce MHD, u vstupu do nemocnice nebo kdekoli zatarasit lidem průchod. A taky nemůžeš vystupovat jen tak na místech, kde se pořádá nějaká oficiální akce, třeba trhy.
Vy ale máte na sociálních sítích ukázky z hraní na trzích na náměstí Jiřího z Poděbrad, že?
To mám, ale takové vystoupení je třeba domluvit předem s organizátorem akce, v tomhle případě s úřadem městské části Prahy 3.
Jsou i nelogická pravidla pro buskery?
To je diskutabilní, ale třeba význam pravidla, že na celém území Prahy by se na levém břehu Vltavy mělo hrát, respektive vystupovat, jenom v liché hodiny a na pravém břehu v sudé hodiny, mi úplně smysl nedává. Tohle se těžko hlídá, zvlášť když se lidi usmívají, baví a máš hlídat čas. Na druhou stranu je v tomhle často rozumná míra benevolence.
Jak jste se k buskingu dostal?
Nejsem zkušený letitý busker. K muzice jsem se vrátil asi před třemi lety po hodně dlouhé době. A k vystupování na ulici jsem se hodně dlouho odhodlával. Možná i proto teď prožívám ty dojmy ještě pořád intenzivně. Než jsem šel hrát na ulici poprvé, vystupoval jsem v různých hospůdkách, barech a na zahrádkách. Ale ulice je jiná. Postavit se na veřejnosti na místo, kam mě nikdo nepozval a nikdo mě nezná, je tak trochu jako se před těmi neznámými lidmi svlíknout. Poprvé jsem si vybral Stromovku v domnění, že tam bude přiměřeně lidí na procházce. Jenže ouha – zrovna tam probíhal veletrh Svět knihy, což jsem netušil.
Tak jste to zabalil?
Zůstal jsem. Podpořil mě kamarád, který šel se mnou, a nevím, jestli bych to tehdy bez něj dal. Kolem prošlo snad pět tisíc lidí a já se celou dobu klepal. Vnímal jsem jejich pohledy, snažil se z nich něco vyčíst a dělal spoustu chyb. Nervozita obrovská.
Jak to vnímáte dneska?
Moc rád jdu hrát na pozvání do baru, vinotéky nebo na zahrádku, ale ulice je pořád jiná. Je to obrovská škola. Musíš zaujmout lidi, kteří jdou náhodou kolem třeba z práce, nepřišli si sednout a bavit se. A ten pocit, když se zastaví, usmějou, ukážou ti palec nahoru, zatančí a strhnou k tanci další, je moc fajn. Nebo když vnímám, jak se postupně plní lavičky v okolí. Často se zastavují malé děti a rodiče je pak někdy vysílají, aby mi hodily do futrálu minci.
Busking a muziku má Filip Vítek jako koníčka a vnímá ji i jako skvělý prostředek k vyčištění hlavy po práci.
Jak se lidí projevují?
Často je to tak, že se zdánlivě nic neděje, pak zareaguje jeden posluchač z lavičky a ten strhne další, kteří se nijak neprojevovali. A pak před vámi najednou stojí skupinka lidí, kteří si zpívají. Když se to povede, je to krásný pocit, který se stává v určitém smyslu formou závislosti.
Na kolik si busker přijde?
To se nedá plánovat. Osobně myslím, že když jdeš na ulici vyloženě s myšlenkou výdělku, tak odejdeš obrazně řečeno s prázdnou. Navíc to závisí na mnoha věcech – kdo jde zrovna kolem a jestli se mu trefíš do vkusu, jestli lidi zrovna někam spěchají, jak jsou v pohodě, jestli se nechají strhnout někým, kdo zareaguje, a na mnoha dalších faktorech. Takže se v extrémních případech může stát, že mám v kufru v drobných stovku nebo taky přes patnáct set korun.
Jak se lidem trefit do vkusu?
Abych měl z hraní radost já, hraju a zpívám věci, které mě baví. V mém případě jsou to hlavně české a slovenské hity populární hudby z osmdesátek a devadesátek. Často se stává, že někdo přijde a chce zahrát něco konkrétního. Když mi to sedne, rád mu vyhovím. Ale když chce zahrát něco, co mě nebaví, nejdu do toho. Často odhaduju, co by se podle chování, věku nebo reakcí mohlo líbit těm, kteří poslouchají, ale to je loterie. Někdy mileniálové kolem evidentně neznají ani to, co dám na jistotu, a jindy si se mnou začnou zpívat a pak řeknou, že na téhle muzice vyrůstali, protože si ji pouštěli doma jejich rodiče.
Mají buskeři nepřátele?
Nevím, jestli to takhle nazvat. Narážím na lidi, kteří vyjadřují různým způsobem rozhořčení, ale těch je minimum. Často z nich mám pocit, že vlastně nemají rádi sami sebe, a potažmo celý svět. Pak je tu další skupina, opilci. Ti se naopak chtějí družit, domáhají se přístupu k mikrofonu a chtějí sdělit lidem nějaké důležité poselství. S tím je nutné naučit se pracovat, ze začátku mě to dost rozhazovalo.
„Občas házejí zahraniční turisti, co mají po kapsách. Kromě Eur mám třeba i australský dolar a krabičku s mincemi, někdy i starými a neplatnými,“ směje se Vítek.
A co rivalita mezi buskery?
Tohle na ulici nevnímám. Jít vystupovat na ulici může kdokoli, a když někdo hraje tam, kam mám namířeno, tak jdu prostě jinam. Naopak se zpravidla pozdravíte.
Kam míváte namířeno vy?
V Praze jsou profláklá buskerská místa, na prvním místě mě teď napadá Anděl. Tam jsem to zkusil jednou a nebaví mě to tam. Vzhledem k tomu, že jsem Žižkovák, tak chodím nejčastěji na místa, kam s nákladem věcí snadno dojdu nebo dojedu bez složitých přestupů. Snažím se chodit tam, kde jsou lidi. Zvažuju místo také podle toho, jestli je všední den, nebo víkend, jestli svítí slunce, nebo je zima, a další věci. A taky podle nálady, někdy jdu na místo, kam chodím častěji, a jindy rád zkusím něco nového.
Co všechno s sebou míváte?
Většinou v jedné ruce kytaru, ve druhé stojan na mikrofon a tablet a na zádech všechno ostatní. Tedy deset kilo věcí, jako je nepostradatelný bateriově napájený aparát Bose, tablet, mikrofon a další příslušenství. Někdy i další tašku s efekty. S tím vším se do nacpané tramvaje těžko nastupuje.
Pozornost poutá i vaše kytara, tu jste si zdobil sám?
Kytary střídám, ale vy myslíte tu červenou. Uznávám, že je trochu extravagantní. Pořídil jsem si ji právě na busking vloni na podzim, protože je to období, kdy dávám často kytaru do navlhlého pouzdra a to masivnímu dřevu moc nesvědčí. Zvlášť, když ji pak doma hned nevybalím. Tak jsem šel do kytary, která dřevo neviděla. Je zjednodušeně řečeno z umakartu, ale přesto skvěle zní. A nezdobil jsem si ji sám. Je to model, který uvedl před pěti lety jeden z nejznámějších výrobců kytar, Martin, jako speciální limitku k padesátiletému výročí prvního Woodstocku. Je zdobená tehdejšími oficiálními vizuály.
