Upřímně se přiznám, že k budovám od architektonického ateliéru Zahy Hadid jsem byl od počátku skeptický. Hmota budov, které tam měly vyrůst, na mě působila příliš hmotně. Teď tam pro Prahu méně obvyklá stavba už stojí, něco v ní funguje, něco se dodělává. Jako protiváha Florentina asi funguje. Zpočátku jsem žehral na zakrytý výhled směrem na Vítkov, celé roky na něj byli chodci zvyklí. Tedy, že by pohled na provizorní, částečně papundeklové provozní baráky byly estetické, to určitě ne. Ale lidé si zvyknou a pak už okolí ani nevnímají.
Tento týden jsem si cestou těmito místy všiml skupiny asijských turistů. Stáli před novostavbou a fotili jak o život. Nevím, jestli šli ulicí jen náhodou, nebo je sem zavedl záměrně jejich průvodce. Ale byla to scéna, jako by potkali minimálně japonského císaře, případně stáli na nábřeží Vltavy před Tančícím domem.
Okamžitě jsem si při pohledu na ně vybavil právě ten Tančící dům. Moderní dominanta Prahy, která je už tři desítky let v téměř všech bedekrech o našem hlavním městě a kam jsou zahraniční turisté ochotni sejít z hlavních turistických stezek. Selfie před roztančeným domem je takřka povinností.
Takže černozlatá a zvlněná budova v ulici Na Florenci u Masarykova nádraží má teoreticky podobnou šanci. Možná bych ji měl vzít na milost.
