Cestu za záchranu syrských sirotků podniká kamioňák ve filmu More Miko

Společně s ním, řidičem kamionu, Romem, aktivistou, otcem, manželem a člověkem, který se nebojí pomáhat, se vracíme do doby před šesti lety, kdy česká vláda po chemických útocích v Sýrii nechtěla přijmout několik desítek dětí z řeckých utečeneckých táborů.

Kvapil ve svém nejnovějším dokumentu nabízí portrét člověka, který bere spravedlnost do vlastních rukou, sleduje jeho snahu těmto dětem pomoci. Lidskost a neústupnost jsou Mikovy zbraně při vyjednávání s politiky. Podle tvůrců zůstává otázkou, proč jeho snahám stojí v cestě.

Přesně si pamatuje první impulz, který ho přesvědčil, aby nějakým způsobem pomohl. „Byl jsem tehdy na cestě do Holandska a během nějaké pauzy sjížděl Facebook, kde jsem narazil na video, jak na zemi leží chlapec ve věku mého nejmladšího syna, třese se a špatně dýchá. Z úst mu šla pěna… Musel šíleně trpět. Byl jsem v šoku. Pořád jsem pak na toho kluka myslel. A zároveň na svoje děti. Bylo mi zle. Zapadl jsem na kávu do jednoho bistra. Tam mne pozorovala malá černošská holčička, muselo na mě být vidět, že jsem hodně smutný. Přišla ke mně a donesla mi obrázek se sluníčkem a postavičkami. Dojalo mě to. Zároveň jsem cítil naději, já vím, že to zní pateticky, ale já jsem v podstatě dost cíťa, ucítil jsem potřebu něco dělat. Jenže co, když jsem jen kamioňák? Založil jsem na Facebooku skupinu Syrské děti do Česka a přibývalo lidí, kteří to cítili stejně jako já,“ říká zakladatel i další iniciativy Češi pomáhají, kamioňák Jaroslav Miko.

Čtyřletá mise Tvůrci během čtyřletého natáčení procestovali přes 20 tisíc kilometrů. Mimo jiné točili také na půdě českého a Evropského parlamentu, v romských osadách na východním Slovensku či v uprchlických táborech v Řecku.

„V Česku tou dobou probíhala hysterie z migrantů, kterou někteří amorální politici podněcovali, a mně to přišlo celé neskutečné. Všechny tyhle skutečnosti vedly k tomu, že jsem založil iniciativu Češi pomáhají, a začali jsme vyvíjet občanský tlak na českou vládu, aby přijala z řeckých uprchlických táborů alespoň dětské sirotky,“ říká hlavní hrdina snímku o tom, jak to celé začalo.

Cílem filmu je přesvědčit politiky, abychom po letech děti přijali. Doposud se tak totiž nestalo. „Byla to doba, kdy Miloš Zeman billboardem se sloganem ‚Zastavím migraci‘ vyhrál prezidentské volby. Doba, která ukázala za mě, zatím, největší dno duše českého národa – neochotu pomoci padesáti sirotkům. V tom se zjevil Jarda Miko – ne reprezentant pražské kavárny, ne intelektuál, ale člověk z pracující třídy, který seděl v kriminále, příslušník menšiny, reprezentující přesně ty postoje, které bychom měli zastávat a které by mohly to naše české svědomí zachránit. Přišlo mi to neuvěřitelné. Hned jsem mu zavolal a začali jsme natáčet,“ vzpomíná režisér Robin Kvapil. „Každopádně ten boj za přijetí dětí ještě neskončil, my se nevzdáváme a věříme, že to dopadne dobře!“ dodává Kvapil.

„Díky našim apelům na řeckou vládu, schůzce s jejich velvyslancem v Praze, zaslala řecká vláda písemnou žádost všem členským státům Evropské unie o pomoc s humanitárním přesídlením dětí bez doprovodu z tamních uprchlických zařízení. Do současnosti bylo již několik tisíc těchto dětí přestěhováno do více než deseti evropských zemí a získaly nový bezpečný domov. Tím to ale nekončí.“ uzavírá Miko.