Ať už jste Titanic viděli, nebo ne, film s Leonardem DiCapriem a Kate Winsletovou v hlavních rolích zamilovaného Jacka a Rose je fenomén a odkazy na něj se staly součástí kultury. Pokud vám náhrdelník Srdce oceánu, hit My Heart Will Go On, který nazpívala Celine Dionová, nebo vtipy o tom, jestli by se Jack přece jen nevešel vedle Rose na plovoucí dveře, nic neříkají, vyrazte to napravit do kina. Velké plátno a 3D verze Titanicu velmi sluší, film sám zraje jako víno, možná stejně tak, jako zrají i diváci. Sama jsem jej poprvé viděla zhruba před dvaceti lety, už tehdy mě dojal, ale že bych ho nutně potřebovala vidět znovu? To ani ne. Proto mě překvapilo, jak nadšená (a ubrečená) jsem ze sálu odcházela.
Pro ty, kteří příběh neznají, by se dal děj ve zkratce shrnout jako vyprávění 101leté pamětnice, která hledačům pokladů popisuje, co při plavbě prožila a jak katastrofu přežila. Ve snímku se prolínají dvě dějové linky, jedna ze současnosti a jedna z roku 1912. Sledujeme kontrasty mezi způsobile vychovanou smetánkou, jejíž součástí je Rose DeWitt Bukaterová (Kate Winsletová) a její bohatý snoubenec Caledon Hockley (Billy Zane), a nižší vrstvou, ke které patří Jack Dawson (Leonardo DiCaprio).
Kate a Jack se do sebe zamilují, což se Hockleymu samozřejmě nelíbí. Vzplanutí, kterému není přáno, dostává tragický nádech ve chvíli, kdy je jasné, že loď půjde ke dnu a na záchranných člunech nezbývá místo ani pro polovinu posádky. Při skutečném neštěstí zahynulo kolem 1500 pasažérů, na parníku jich bylo přes 2200.
Proč potřebujete Titanic vidět znovu? Protože je to velkolepá nostalgie, která je v kině mnohem intenzivnější. Tušíte, co přijde, víte, jak to skončí. A stejně doufáte, že se třeba tentokrát Kate šoupne a Jack se vedle ní na kus dřeva vejde. Provedení ve 3D vás do děje vtáhne hlouběji než televizní obrazovka. Uvidíte víc detailů, pocítíte víc emocí, charaktery postav budou zřetelnější. Možná se i častěji dojmete, nezapomeňte si proto dostatečnou zásobu kapesníků. Jste-li zvyklí odcházet hned, co se spustí závěrečné titulky, zkuste tentokrát posedět o chvíli déle a vychutnat si hlas Celine Dionové a jednu z nejznámějších filmových písní, kterou jako celý soundtrack složil James Horner. Budete mít také čas rozdýchat to, co jste právě prožili.
Přestože bych za „normálních“ okolností hodnotila ze vzpomínek film čtyřmi hvězdami, remasterovanému provedení dávám všech pět a chválím nápad oslavit výročí společně s fanoušky.
