Ale pěkně od začátku. Georgij Milljar se narodil začátkem listopadu roku 1903 v černomořském přístavu Gelendžik. Po otci, francouzském inženýrovi, nosil z počátku příjmení de Millieu. Širší rodina byla bohatá, v majetku měli zlaté doly i několik nemovitostí. Svého buržoazního původu se ale v období Říjnové revoluce začali obávat a chlapcovo jméno bylo poruštěno na Milljar.
Toužil hrát, nastoupil do divadla, z opatrnosti ale nejdříve jako kulisák. Bedlivě však sledoval hry a jeho chvíle přišla, když onemocněla hlavní představitelka Popelky a hrozilo zrušení celého představení. Georgij tehdy všechny udivil naučeným textem, nabídl záskok a tak se poprvé objevil na scéně. S oblibou hrál pohádkové postavy, nejvíce se proslavil právě v Mrazíkovi v roce 1964. Kostým i líčení baby Jagy si tehdy jedenašedesátiletý herec navrhoval sám a peskoval maskérky, aby vše dodržely do detailu.
Marfuša z Mrazíka v podání herečky Inny Čurikovové
Protože se točilo v Rusku, zažili všichni zúčastnění mnoho podivností. Třeba když bylo málo sněhu, celý štáb se přesunul na sever k Murmansku za polární kruh, což vyčerpalo téměř celý rozpočet. Kvůli nedostatku peněz dosud kolují příběhy, jak Marfuša, nyní 77letá herečka Inna Čurikovová, kousala v záběrech místo do jablka do levnější cibule, místo mléka byla jen zakalená voda a jídlo se na poslední filmové hostině natíralo petrolejem, aby ho herci nesnědli. Když se Čurikovová poprvé uviděla v zrcadle jako nevlastní sestra krásné Nastěnky, byla tak ošklivá, že se rozplakala a ještě dlouho po premiéře se jí lidé v ulicích Moskvy smáli. Nastěnku si zahrála Natalja Sedychová, tehdy 14letá baletka, která se ale na zkoušky vypravila přes zákaz rodičů, jejich mínění změnil až honorář. Herečce je dnes 72 let a vystupuje v moskevském divadle U Nikitské brány.
Ruská herečka Natalija Sedychová ve své nejznámější roli.
Ale zpět k Milljarovi. S „babou Jagou“ byl trochu problém, herec se totiž rád napil a režisér dával bedlivý pozor, aby se nedostal k alkoholu. Jenže byl to právě Georgij Millijar, kdo nakonec celý film zachránil před zničením. Filmový materiál se skladoval ve sklepě domu, kde herci během natáčení bydleli.
Jednou brzy k ránu prasklo potrubí, voda se valila proudem, všichni vybíhali ze svých pokojů a děsili se, že je vše beznadějně zničeno. Jenže ze tmy sklepa se vynořil promáčený a zimou ztuhlý Milljar, který bosý vytahoval filmové kotouče ze zatopeného skladu.
Eduard Izotov a Natalija Sedychová v pohádce Mrazík (1964)
Zajímavá je i postava scenáristy Nikolaje Erdmana. Slibný talent byl v začátcích své kariéry ve 30. letech poslán do vyhnanství za satirické bajky o Stalinovi, nesměl se vrátit do Moskvy a začátkem druhé světové války měl nastoupit do pluků, které čekala téměř jistá smrt. Z transportu byl nakonec vytažen a odeslán do státního divadelního souboru vnitra, tedy NKVD. Po válce mu byl trest prominut a Erdman vytvořil scénář k mnoha ruským pohádkám, nejslavnější se pak jmenovala Morozko, tedy Mrazík.
Nakonec je třeba uvést oblíbenou historku z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kterou prý na hodinách dendrologie s oblibou uváděl botanik Václav Větvička, bývalý ředitel pražské univerzitní botanické zahrady Na Slupi. Mrazík (herec Alexandr Chvylja) totiž ve filmu v českém překladu zpívá: „Vyrostla štíhlá jedlička.“ Jenže v ruském originále zpívá o smrčku, a když se kamera na stromek zaměří, stojí tam borovice.
Strážce streamu
