Frontman kapely Mňága a Žďorp: Snažím se život nepromarnit

V pátek vám vyšla nová deska. Pořád máte i po těch letech chvění?
Máme. Myslíme si, že se nám povedla dobrá deska, tak jsme zvědaví, jestli si toho lidé všimnou.

Všimnout by si toho měli, protože to vlastně celé zaplatili. Na crowdfundigovém webu jste vybrali od fanoušků skoro 800 tisíc korun...
Nám to přišlo jako nejtěsnější kontakt s těmi lidmi, pro které to vlastně děláme. Konkrétně komunikuješ s lidmi, kteří si desku koupí. Najednou mají jména a fotku na facebookovém profilu. To dřív nebylo. Ten crowdfundig je vlastně forma předprodeje. Je to celé postavené na důvěře, že lidé věří tomu, že na základě toho, co už od nás znají, bude album v pohodě.

4 fotografie

Na desku jste ale chtěli jen polovinu zmíněných peněz, co jste pořídili za ty další?
Vyrobili jsme sadu retro triček a na vinylu, který je zase v oblibě, vydáme v reedici pěti set kusů naše první album Made in Valmez. Když už jsme ty peníze vybrali, tak je za to rádi utratíme.

Kolik lidí celkem přispělo?
Celkově proběhlo asi jedenáct set objednávek, ale někteří si toho koupili víc, takže jich je třeba sedm set. Ale na tyto kampaně je to vysoké číslo. Řada z těch lidí je uvedena v bookletu. Ti si koupili cenu, kde to bylo obsaženo. My jdeme cestou, aby lidé kupovali spíš levnější věci. Tedy, aby si třeba vybrali to CD. Ne, aby si koupili kmotrovství za padesát tisíc korun.

Album se jmenuje Třínohý pes, jak název vznikl?
Hledání názvu je vždycky martyrium. Napadl mě třínohý pes a kluci v kapele se tomu zasmáli. Ale mně se to furt vracelo jako takový společný jmenovatel všech textů na desce. Většinou pojednávají o tom, kam se člověk dostane po padesátce a najednou zjistí, že není zase tak dokonalý. Ale že by mu to nemuselo bránit v tom, aby nebyl šťastný. Basák pak říkal, jestli k tomu názvu mám nějakou povídku, právě třeba pro novináře a já říkám: „Nikdo není dokonalý.“ Ale když jsem si toho psa nechal namalovat, tak mi přišlo, že je veselý, plný energie a nic mu nechybí. A o tom jsou i ty písně.

Já našel při poslechu jiného společného jmenovatele, věci okolo Boha. Sešlo se to náhodou?
Asi ano, i když na druhou stranu nic se nesejde náhodou. Člověk se v určitém věku podívá zpátky, pak tam, kde je a jak se tam dostal. A jestli mu to vyhovuje. Když je starší, přestává se zabývat povrchnějšími věcmi a potřebuje si věci ujasnit. Možná proto se tam objevují taková slova. Ale většinou je používám v nadsázce.

Přesto, obracíte se někdy k Bohu? Nemyslím nutně jako věřící, řekněme jako zamyšlení...
Jasně, že jo. Nepředstavuji si ho ale jako vousatého dědečka, spíš jako nějaké principy. Přemýšlím o věcech, čtu hodně knih a snažím se život nepromarnit. Říkám si, jak to udělat, aby když člověk bude umírat, aby byl šťastný. Aby odcházel spokojený. To si myslím, že je největší vítězství.

Hned v úvodní písni V cíli zpíváte: Někdy je život jen čekání na refrén. Co jste tím myslel?
Tahle píseň má víc rovin. Je to osmivteřinový úsek o třech akordech, který jsem poskládal za sebe do tří minut. Řekl jsem si, že z té krátké mezihry udělám celou písničku. To je ta hudební rovina. Pak je tu další. Před dvěma lety, když mi bylo padesát, jsem se rozvedl. Jako mladý jsem měl předsevzetí, že když mi bude třicet, tak by bylo fajn, že budu mít rodinu a děti. Úplně se to nepovedlo, protože jsem neměl vztah, který mě naplňoval, takže jsem to posunul na čtyřicet. Tehdy jsem se poprvé rozvedl. Zamiloval jsem se a říkal si, že si vybuduji nový dům a rodinu. To jsem všechno udělal, ale v padesáti jsem se zase rozvedl. Přestěhoval jsem se do paneláku a řekl si: „Ty vole, je tohle ten pravý život? Nebo ještě čekám?“ A pak mi došlo, že život jde pořád dál.

Zároveň ale ve stejné skladbě zpíváte: Co jsem asi chtěl, tak to asi mám...
Tam se mi líbí to asi, to je tam důležité, protože já nevím přesně, co jsem chtěl.

Album jste dělali s novým producentem Milanem Cimfem, jak se tahle spolupráce urodila?
Celá léta jsme točili desky s Petrem Slezákem, který byl na nás naladěný. Nahrávali jsme takové klidné věci, které jsme ani moc nearanžovali. Před půl rokem jsme získali nového bubeníka Marcela Gabriela, který hraje citlivě a zároveň přesně a říkali jsme si, že půjdeme do co nejdražšího studia, abychom po třiceti letech udělali pořádnou hlasitou nahrávku. Já mám tenký hlas, takže přes tu zvukovou masu se těžko prosazuje. Ale teď jsem i napsal písničky, kde víc řvu. No a Milan Cimfe je kombinace mezi neřízenou střelou a precizním pedantem. Takže on třeba ve tři ráno, kdy se všichni motáme, tak přesně ví, kde co na které stopě je a má k tomu poznámky. Pak, když se ráno probudíme a zjišťujeme, co se děje, tak on to všechno najde. To je báječné, splněný sen. Desku jsme natočili za třináct dní, skoro jsme nespali. Milan pak po těch dvou týdnech říkal: „Kluci, bylo to výborné, ale teď si musíme všichni odpočinout.“ Během nahrávání byl sedmý člen kapely.

Na desce je celkem dost hostů. V řadě skladeb zpívá Nikola Mucha. Kde jste na ní narazil?
Já jsem jí vůbec neznal. Viděl jsem jí jen na koncertě. A v den, kdy jsme nahrávali, měla nemocné miminko, tak jsme řešili, jestli vůbec přijede. Ta deska by bez ní byla poloviční. Dělali jsme celou noc a to miminko jsme uložili do dalekého pokoje do klidu a kluci z kapely se u něj střídali.

Dalším zajímavým obohacením jsou nástroje, jako banjo, housle, mandolína či autoharfa...
Na většinu hraje Fanda Holý, kterého jsem viděl na koncertě v Kroměříži loni v létě a mně uchvátilo, jak hraje. Napsal jsem mu na facebooku a pak jsme se viděli až ve studiu a byl perfektně připravený. Milan Cimfe se zaradoval a chtěl všechno nahrát jen s ním. Jinak, autoharfa je zajímavý nástroj. Má takové kolíčky, po nich se přejede a zahraje to akord. Takže, když má píseň čtyři akordy, nahraje v celé písničce jeden, pak to přeladí a hraje druhý. Fanda přesně věděl, co dělá.

V polovině písní pak slyšíme sbory v podání známých jmen Roman Holý, Matěj Ruppert a Tereza Černochová. Jaká byla spolupráce s nimi?
My jsme se ani nepotkali. Oni to dělali u sebe ve studiu v Sušici a poslali nám jen stopy. My jsme je jen vložili do těch písniček a parádně si to sedlo.

Za několik dní začínáte jarní turné. Budete na něm hrát i nové písně?
Celou desku. Nejdříve zahrajeme něco staršího, pak polovinu z nového alba, zase něco staršího, druhou polovinu desky a na závěr pár osvědčených hitů.

Na prosinec po podzimním turné chystáte oslavu 30 let kapely. Už víte, jak bude probíhat?
Zkusíme se vrátit k písním za celých třicet let a k tomu zahrát klidně i skoro celou novou desku. Mám takovou představu, že hosté by se nestřídali, ale byli by tam pořád. Jako speciální host vystoupí před námi hrát Nikola Mucha s kapelou. Budeme 11. prosince v brněnském Sonu a o den později v Praze ve Fóru Karlín.