Co jste si myslel, když jste poprvé slyšel příběh?
Ten příběh byl opravdu neskutečný. Zpočátku jsem si říkal, že něco z toho musí být výmysl. Jen jsem netušil, jak velká část. Jsem od přírody skeptik. Pokud někde vidím nápis „podle skutečné události“, okamžitě se mi rozbliká v hlavě kontrolka. Občas se podívám na scénář a chci se zeptat jeho autora: „Nevymýšlíme si tu trochu?“ Pak jsem si ale přečetl Yossiho knihu a zjistil, že scénář je jen takovou ochutnávkou toho, co se tehdy doopravdy stalo. Staly se tam věci, které se ani do filmu dát nedaly. Zaprvé proto, že existuje nějaký limit brutality, který můžete na plátně ukázat, a zadruhé se mu staly věci, které by nám prostě nikdo neuvěřil.
Co vás tedy na filmu Ztracen v džungli přitahovalo?
Chtěl jsem příběh posunout dál a dát o něm vědět dalším lidem. To je u filmu vždy velmi vzrušující, když si říkáte, že by se lidé měli o příběhu dozvědět. Je tak neskutečný. Pro mě je velmi silné a dojemné to, jak náročné je pro člověka vzdát se života. Dojalo mě pomyšlení, že je v nás tvrdé jádro, které odmítá zemřít. On stojí sám proti džungli a přírodě, ale vlastně bychom to samé mohli aplikovat i na někoho ve válce nebo bitvě. Líbí se mi myšlenka, že je v nás všech nějaký základní instinkt, který se aktivuje, když jsme dotlačeni do krajnosti. Kdo ví, jak by v takové situaci sám reagoval. Yossi neměl žádnou přípravu a nebyl ani expertem na přežití. Vlastně u něj zafungoval samotný instinkt a touha nezemřít. Udržel se naživu v neuvěřitelně nepříznivých podmínkách a to je pro mě velmi silné.
Ztracen v džungliPravdivý příběh o přežití navzdory všem okolnostem založený na mezinárodní bestselleru – pamětech Yossiho Ghinsberga. ● Austrálie/Kolumbie, 115 min. ● Když se začalo uvažovat o tom, kdo velmi fyzicky, kreativně a psychicky náročnou hlavní roli ztvární, brzy vyvstalo jméno britského herce Daniela Radcliffa. „Byl jedním z prvních herců, kteří mě napadli,“ vzpomíná producent Gary Hamilton. „Potřebovali jsme mladého herce, který má v sobě zároveň velkou důstojnost. Po Harrym Potterovi odvedl Daniel skvělý kus práce v Ženě v černém a v divadelní hře Equus.“ ● Klíč k úspěchu představoval kolumbijský tým specializovaný na rafting na divoké řece, který řeku Rio Negro dobře znal a byl ochoten spolupracovat s místními koordinátory a australským vedoucím kaskadérů Johnem Waltonem. |
Než jste roli přijal, mluvil jste s Yossim Ghinsbergem, autorem pamětí, na nichž je film založen?
Hodiny jsem s ním mluvil po Skypu. Když si s Yossim povídáte o času stráveném v džungli, řekne vám, že celé tři týdny nespal. Ani já ani vy tomu neuvěříme. Jak je možné nespat? Ztvárnit takový objem stresu ve filmu je opravdová dřina.
Byly nějaké věci, které jste mohl zjistit jedině od Yossiho a ne ze scénáře?
Určitě ano. Řekl mi jednu velmi depresivní věc o naději, kterou velmi nerad opakuji, i když už jsem o ní párkrát mluvil. Byla pro mě fascinující, protože jsem ji opravdu nečekal. Pracoval jsem s domněnkou, že když se ocitnete v takovéto situaci, tak vás při životě drží naděje, že vás najdou. On mi ale řekl následující větu: „Naděje tě dokáže zlomit daleko více než cokoliv jiného.“ Říkal, že nejhůře za celé tři týdny se cítil, když nad ním letělo letadlo a on si na vteřinu doopravdy pomyslel, že ho zachrání. Letadlo ale přeletělo a nechalo ho tam. Říkal, že až do té doby se necítil tak špatně. Před tímto zážitkem nepropadal beznaději. Ale to, že dostal naději, kterou mu vzápětí vzali, bylo pro něj horší, než kdyby ji nikdy neměl. To pro mě bylo velmi nečekané – takovou odpověď dostanete jen od člověka, který si to opravdu zažil.
Kolik času jste vlastně strávil v džungli při natáčení filmu?
Strávili jsme asi tři nebo čtyři týdny v kolumbijské džungli a asi tři týdny v Austrálii. Pro štáb to byl náročný film. Natáčecí místa byla špatně dostupná, hlavně s kameramanskou výbavou. Některá místa byla skoro pět kilometrů hluboko v džungli. Nemohla se tam dostat nákladní auta, takže kameramani a jejich štáb museli nosit výbavu na zádech nebo ji přivézt na oslech. To bylo šílené. Zkušenost z Kolumbie a Austrálie nás ale velmi rychle stmelila.
Vypadá to, že bylo natáčení vážně děsivé...
Bylo to náročné natáčení. A také mělo být. Dělal jsem v té době s někým osobní interview. Po pár měsících jsem pak viděl ten článek, který začínal: „Daniel Radcliffe. Vypadá hrozně.“ Hodně jsem zhubnul a měl jsem pořádný vous. Nevypadal jsem vůbec dobře.
Učinili jste nějaká opatření pro natáčení v takovém prostředí?
Asi nejtěžší bylo natáčet ve vodě nebo kolem vody. Vše se asi o padesát procent zpomalí kvůli bezpečnosti.
Co bylo nejvíce šokující v celém příběhu?
Ve filmu je jeden okamžik, kdy si uvědomím, že mi na hlavě roste velká boule, kterou bude třeba rozříznout a otevřít. Vytáhnu z ní malé stvoření – pijavici, která se mi zavrtávala pod kůži. Už ve scénáři se mi z toho zvedal žaludek a nechtěl jsem na to ani pomyslet. A je vážně příjemné, když dotočíte scénu, padne klapka a štáb vypadá zhnuseně. „OK, fajn. Máme to a scéna se povedla.“ Všichni víte, že je to celé make-up, ale stejně vypadáte, že jste právě udělali něco dost nechutného. Trošku jsme tuhle scénu ale oproti knize pozměnili. V reálu Yossi vyřízl asi patnáct až dvacettakových pijavic, jakmile se dostal ven z džungle. Jen nevím, jestli zrovna toto můžeme publiku ukázat. Lidé by si mysleli, že jsme si příběh přibarvili.
Jak byste doopravdy přežil, kdybyste byl tři týdny ztracen v džungli?
Zbožně doufám, že se mi nikdy nic takového nestane. Stejně jako vy bych asi nevydržel moc dlouho. Nechodil jsem do skauta, neumím zapálit oheň… Kdybych se ztratil s někým, kdo s tím má zkušenosti, myslím, že bych se zachránil, se vším bych potřeboval pomoct.
Kde jste v průběhu natáčení bydleli?
V Kolumbii jsme bydleli v jednom z nejhezčích hotelů, v jakém jsem kdy byl. Jako bych byl v doupěti záporáka z bondovky, ale v tom nejlepším smyslu slova.
Bylo pro vás zvláštní střídat filmové lokace s luxusem?
Ano, velmi. Nejsem vůbec metodický herec, ale měl jsem pocit, že by to bylo dost divné, nehodící se, kdybych hrál člověka, který si prošel drsnou zkouškou, a zároveň žil neuvěřitelně pohodlný, krásný a luxusní život mimo natáčení. Když jsem byl na hotelu, snažil jsem se moc nejíst, abych měl méně energie. Snažil jsem se celou dobu cítit nepohodlně, což jsem povětšinou dělal tak, že jsem skoro nic nejedl. Věděl jsem, že když máte neustálý pocit hladu, ovlivní vás to psychicky. Já tak mohl pochopit, jak se Yossi cítil. Přišlo by mi strašné, kdybych natočil tyto scény a pak šel do hotelu na steak. Nikdo mě o to nežádal, přišel jsem si na to sám, ale myslím, že to bylo potřeba. Během tří týdnů jsem denně jedl jen proteinovou tyčinku a kousek bílé ryby s obrovským množstvím pálivé omáčky. Poslední dva dny jsem nejedl vůbec. Nevím, jestli je to na plátně poznat, ale já to cítil a pomohlo mi to vcítit se lépe do role.
Co bylo na této stravě nejnáročnější?
Nejvíce srdcervoucí okamžik pro mě byl, když jsme museli posunout konec natáčení. Snažil jsem se zhubnout, abych ke konci vypadal křehce a vyhladověle. V pondělí jsme měli točit mou poslední scénu. Myslel jsem, že dojdu večer domů a dám si tu obrovskou čokoládu, kterou jsem měl v lednici, a steak. A pak, noc před tím, než se měla scéna natáčet, nám řekli, že se vedle filmové lokace vylila řeka z koryta, zdvihla se za noc o dva a půl metru a celý plac odplavila. Moji scénu jsme tedy museli odložit, a já jsem tak musel odložit čokoládu a steak asi o týden. Už jsme to skoro měli dotočené, ale musel jsem si počkat. Trochu mě to skolilo. Ne všechny filmy, které jsem kdy točil, byly takto náročné, ale bylo moc fajn, že jsem i jako herec měl pocit, že mám za sebou po celém dni fyzicky náročnou práci.
Lidé, kteří s vámi pracují jak před, tak za kamerou, mluví o vaší schopnosti oddělit herectví od filmové slávy...
Myslím, že jsem se v tom o něco zlepšil. Když jsme dotočili Harryho Pottera, začal jsem pracovat na jiných projektech. Když se mě pak lidé ptali na Pottera, tak jsem samozřejmě byl velmi pyšný, ale z části jsem měl také strach, že to znamená, že je už nezajímá, na čem pracuji teď. To se mi všechno honilo hlavou. Uvědomuji si, jak výjimečný vztah lidé k Potterovi mají. Když potkáte děti nebo i dospělé, pro které jste se stal součástí života, máte určitou zodpovědnost. I když se třeba jedná jen o desetivteřinovou interakci, chcete jim dát ten nejlepší zážitek. Myslím, že je to důležité. Upřímně řečeno, tohle je jedna z nejskvělejších věcí na mém životě – být schopný takto zapůsobit na lidi jen tím, že jsem to já. Potkal jsem jednou v Londýně dítě s otcem a oba měli hroznou radost. Nic jsem pro to nemusel udělat. Stačilo tam stát a nechovat se jako kretén. Když stačí někoho pozdravit a vy mu tím najednou prozáříte den, to je vážně super. Nepřemýšlím o sobě jako o hvězdě. Tak to nemám ukotvené. Ale vážím si toho, že jsou lidé, kteří mě dlouhou dobu sledují, a já to chci vždy patřičně ocenit.
Začínáte být známý nejen pro roli v Potterovi?
Většina lidí mě zná z Harryho Pottera, nemám o tom žádné iluze. Ale jsou i lidé, kteří mi řekli, jak se jim líbil Švýcarák nebo Impérium, což mě pokaždé hodně potěší. Onehdy jsem se díval na Johna Olivera a on zrovna mluvil o americkém registru dlužní- ků Equifax a řekl něco jako: „Equifax zní jako hra, ve které Daniel Radcliffe hraje koně, který má sex s faxem,“ a odkazoval tak na mou divadelní hru Equus z roku 2007. Měl jsem obrovskou radost, že to, že jsem před deseti lety hrál v téhle hře, se stalo kulturní referencí. Říkal jsem si: „To je vtip o mně, který nesouvisí s Harrym Potterem. Toho si vážně cením.“
Máte v hlavě nějaké žánry, které byste si chtěl vyzkoušet?
Podepsal jsem smlouvu na film s názvem Guns Akimbo, a poprvé v životě tak budu natáčet pořádný akční film. Obecně řečeno mám pocit, že není mnoho rolí v akčních filmech, v nichž bych rád hrál. Ale tuhle jsem si přečetl a připadala mi perfektní. Kluk jako já si tak může zahrát v akčním filmu. Baví mě to.
Kluk jako vy?
Myslím tím někoho, kdo není Dwayne Johnson nebo bratři Hemsworthovi, kteří kromě toho, že jsou výborní herci, jsou přímo stvořeni být hrdiny akčních filmů. I když jsem na svou výšku urostlý a silný, když si čtu scénáře o chlapovi, který holýma rukama zmlátí hned několik lidí, pochybuji, že by mi to diváci uvěřili.
Umíte si představit, že se v budoucnu zapojíte do nějaké další velké série?
Určitě si to umím představit, ale záleželo by na scénáři. Bavilo by mě natáčet další šílený studiový film. Bylo úžasné začít zrovna s Harry Potterem, ale dost věcí mi na tom nechybí. Nikdy bych franšízou neopovrhl, ale zároveň se o ně teď nijak zvlášť nesnažím.