Pár minut chůze od chrámu Sagrada Família, nejpopulárnější památky v Barceloně, najdete malou českou hospůdku nazvanou jednoduše Pivobar. Před sedmi lety se jí chopila Jarka Slowiková, která podnik provozuje se svým přítelem Erikem.
„Lidi se k nám naučili chodit, jak Češi a Slováci, tak i místní. Zpočátku jsme točili jenom plzeň, k jídlu byl nakládaný hermelín, utopenci a občas guláš. Teď po sedmi letech máme čtyři druhy točeného českého piva a osm druhů českých a slovenských jídel. Jako guláš, segedín, halušky nebo smažák. Na ten chodí i Španělé,“ říká Jarka.
Podobný podnik najdete i v Amsterdamu. Také jeho název je prostý – Československý bar. Lulu Lightning, která pomáhá baru s propagací a pořádáním menších večírků, hovořila pro Metro o jeho historii. „Bar před pár lety otevřel Pražák, který se sem přiženil. Šest lety zpátky ho převzal Holanďan Shon, který Česko, Čechy a české pivo miluje a chce, aby naše tradiční hospůdka v Amsterdamu zůstala,“ uvádí Lulu. Také sem míří mnoho Čechů. „Chodí k nám také Slováci, Poláci, ale i Irové a Nizozemci. V Amsterdamu je prý něco kolem 180 národností a minimálně půlka už u nás byla. Procentuálně by se dalo říct, že když je plný bar, tak 75 procent z toho jsou Češi,“ připojuje. Lulu Lightning pořádá v Amsterdamu třeba i pořad Na stojáka.
V další evropské metropoli Londýně žije sedmým rokem Adéla Barošová. Téměř od začátku chtěla město ukázat svým krajanům. „Začala jsem průvodcovat poznávací eurovíkendy do Londýna pro české cestovní kanceláře, díky čemuž jsem se naučila, co chtějí turisté vidět, co je zajímá, jak fungují kombinace slev na památky, jak naplánovat prohlídky. Tedy všechno, co jsem pak sama zužitkovala při vytváření individuálních prohlídek,“ prohlašuje žena, která rozjela svůj byznys průvodcovství nazvaný S Adélou v Londýně. Do tohoto města Češi míří nejvíce na jaře a na podzim. V nejžádanějších obdobích, třeba při našich státních svátcích, stíhá i několik prohlídek za den. A co si můžete objednat? Prakticky všechno, co je realizovatelné. „Nyní například připravuji prohlídku pro fanouška Jamese Bonda, kterou si objednala paní pro svého manžela k životnímu jubileu. Už teď se na ni moc těším,“ svěřuje se Adéla.
Ta také vzpomíná na příhody ještě z dob průvodcování pro cestovní kanceláře: „Občas se stávalo, že se klienti, když měli rozchod třeba na Trafalgarském náměstí, ztratili. Bylo pak k pousmání, když jsem se po telefonu snažila dopátrat, kde se zrovna nacházejí, abych je mohla navigovat zpátky na místo srazu. Na otázku, kde teď jsou nebo co vidí kolem sebe, se mi dostalo odpovědi: Stojím u stojanu na kola a je tady anglická vlajka. To se pak samozřejmě ve městě, kde je anglická vlajka úplně všude, naviguje dost těžko.“S průvodcováním má bohaté zkušenosti také Zdenka Torkhani, která pomáhá krajanům v Tunisku, kde žije už přes třicet let. Právě z této země pochází její manžel.
„Nejtěžší asi bylo naučit se jazyk. V Tunisku se mluví tuniskou arabštinou a úřední řečí je spisovná arabština. Ale zase jsem měla výhodu při své práci. Kolegové a zaměstnanci hotelů a místních cestovních kanceláří oceňovali, že mluvím jejich jazykem,“ vzpomíná Zdenka. Kam by vás vzala, když za ní přijedete? „Mám velice ráda výlet na Saharu, kde mohou turisté vidět původní berberské obyvatelstvo žijící v podmínkách, v jakých žilo po staletí. Nebo výlet do Kartága, kde se turisté dozvědí vše o tuniské historii,“ dodává.
