Národní divadlo uvedlo jedenáctou inscenaci Maryši bratří Mrštíků ve své historii. Původní předlohu zkrátilo o víc než polovinu. Rezignovalo na tradiční psychologizaci a postavy zasadilo do nových souvislostí. Přes artistní provedení vzbuzuje inscenace jen emoční apatii.
V pořadí již druhá inscenace Jana Mikuláška v pražském Národním divadle nese typické znaky jeho režijního stylu: dramatickou zkratku, stylizované herectví, v němž kontrastuje přepjatá exprese s civilním, až zběžným projevem, sklon ke grotesce, řetězec metafor i jistá chladná analytičnost. Je však otázkou, zda se tato, co do počtu inscenací prověřená forma, dá použít na kterýkoli dramatický text.
MaryšaPremiéry mělo představení 23. a 24. listopadu.
|
S dramatikou Henrika Ibsena či A. P. Čechova, kterým se Mikulášek věnoval během svého ostravského a brněnského angažmá, si evidentně rozuměla. Oba autoři totiž ve svých pracech zkoumali degenerativní rozklad společnosti, vzájemné odcizení a životní banalitu. Nevadil jim ani groteskní škleb. Maryša bratří Mrštíků, byť drama ze stejné doby, je ale jiná. Maryša bojuje o svůj život, který nechce strávit po boku přestárlého tyrana Vávry, vzpírá se proti zvyklostem domluveného sňatku, možná víc mluví, než jedná. Když ji inscenátoři zbaví většiny slov, stejně jako další postavy Lízala a Lízalky a v neposlední řadě i Vávry, zůstane jen zmítající se puberťačka v prádle, co si postavila hlavu. O to nepochopitelnější je pak její razantní proměna – rezignace coby vdané ženy a neméně nesmyslné lpění na dobrých mravech, když odmítá někdejší lásku, Francka. O kafe, tedy Vávrovu otravu, jak sami inscenátoři v podtitulu uvádí, vůbec nejde.
O čem je tedy jejich Maryša? Aktualizační metafory jako plastové kelímky místo štamprlat s pálenkou, scénografie odkazující k nahrávacímu studiu, v němž nikdo nezačal hrát, jsou jen zástupným elementem, otázku ale nezodpovídají. Přesto je Mikuláškova Maryša minimálně v kontextu Národního divadla výjimečná a i přes svůj jevištní odstup stojí za pozornost.
