Alespoň tak by se dal zjednodušit příběh mladého, pohledného aristokrata Doriana, kterého uhranou názory cynického lorda Henryho o tom, že všechno krásné jednou zdegeneruje a zoškliví. Dorian proto vysloví mefistofelskou prosbu, aby známky úpadku nenesl on, ale jen jeho portrét, který vytváří přítel Basil.
Režisérka a zároveň autorka inscenační úpravy Martina Kinská přistoupila k Obrazu Doriana Graye s velkorysou ambicí. Ke spolupráci přizvala choreografku Miřenku Čechovou a hudebního skladatele Vladimíra Franze.
Rozhodla se totiž v inscenaci akcentovat tři roviny výrazového vyjádření, tradiční slovo, hudbu a pohyb. Tvůrcům se ale nepodařilo naladit na jednotnou estetiku, a tak v nakonec převažujícím činoherním provedení působí hudba a pohyb dost disparátně. Inscenační úprava si vystačila s několika hlavními figurami, jenomže těch se důsledně nedrží, stejně jako rámcové situace příběhu.
Nabízí se pak otázka, o čem a proč se vlastně Obraz Doriana Gray hraje, když pomineme velkorysé scénické řešení a přehlídku přebujelé fashion.
Některé obrazy jsou díky nim skutečně podmanivé, ale za tímhle ornamentem zeje absolutní obsahová prázdnota.
Obraz Doriana Graye
|
