Silné dramatické dílo pak převedl do divadelní adaptace Bedřich Vrbský. Sám ho ale nikdy neuvedl. Nyní ho přepracoval pro Východočeské divadlo režisér Břetislav Rychlík. Ten už v Pardubicích úspěšně uváděl Konec masopustu a nyní se k podobnému venkovskému tématu vrátil.
Raisově dílu přezdíval pardubický soubor „Maryša naruby“ a není náhodou, že slavná hra bratří Mrštíků vznikla jen dva roky po Kalibově zločinu. V něm se starý mládenec a dobrák od kosti Vojtěch Kaliba nechá vlákat do sňatku. Prsty v tom má švagr Smrž, který Vojtu dovede k sestřenici své matky, staré Boučkové, která má krásnou mladou dceru Karlu. Z obou se pak vyklubou drsné manipulátorky.
Kalibův zločin
|
Vojtu sice varuje otec Kaliba, ale není mu to nic platné. A tak se Boučková s Karlou nastěhují k Vojtovi do domu a rozkrývají své intriky naplno. Prostý a hodný Vojta tak brzy bojuje mezi láskou k nové ženě, která ho ale odmítá, a dosud dobrým vztahem k otci. A jak to tak při psychickém týrání ze strany silných žen bývá, nemůže bitvu vyhrát. Což vede k tragickému konci.
Inscenace se opírá kromě svého napínavého náboje samotného textu o silné herecké výkony. Milan Němec ztvárňuje Vojtu Kalibu s naléhavým a později utrápeným výrazem postavy, která se emočně hodně proměňuje. Jeho starostlivý otec v podání Martina Mejzlíka budí v divácích až soucit, jak můžou rodinné vztahy zasáhnout do života. Vůbec mužské role zdobí inscenaci včetně souseda Kukelky, kterého hraje ředitel divadla Petr Dohnal nebo oproti knize mírně upozaděného Smrže, jehož bohémsky, leč trochu i vypočítavě hraje Ladislav Špiner.
Dvojice žen Boučkových, tedy matka (Romana Chvalová) a dcera Karla (Jana Ondrušková), se jeví divákovi až nepříjemně upřímně, což vede k zamyšlení, jaký časový přesah dílo Raise má. Samotné herečky přiznaly, že jednou z inspirací pro ně byla třeba Jana Nečasová ještě jako Nagyová a její chování v proslulých odposleších.
Další rovinou hry je vykreslení venkovského života pomocí starých písní i silných melodií v podání Jiřího Pavlici, který do scénických částí hudby vpašoval i zvuky vesnice. Roli sehrají i masopustní masky, specifické kostýmy či osobitá mluva 19. století. Skvělá je scéna Jana Štěpánka, kde se z několika židlí, stolu a postele dá pomocí lehkých úprav znázornit několik místností a těžká vrata symbolizují odchod ze statku, ale i vězení, podobně se pohrává s klecí v pravé části jeviště. V horním patře horizontálně dělené scény se dokreslují obrazy, které doprovázejí hlavní „dolní“ děj či odtud znějí zmíněné lidové písně.
Kalibův zločin, v němž se z rodinných vztahů a boje o majetek včetně intrik a soudů stává z jednoho dobrého muže zoufalý kriminálník, má přesah i do současnosti. Takové pozdvižení na vsi, kde o sobě všichni všechno věděli a jedna pomluva stačila na pošpinění, je potřebné připomínat, protože mnohé z toho se v různých podobách děje i dnes.
