Nora
|
V mnohém nesnadná dramatika Henrika Ibsena, plná podtextů a skrytých významů, tvoří páteř jevištní tvorby Jana Nebeského. Jeho první setkání se severským klasikem proběhlo na půdě Palmovky, a to ještě před revolucí v roce 1988, od té doby inscenoval dalších sedm Ibsenových her.
Naposledy diskutovaného Eyolfka a Hedu Gablerovou v Divadle v Dlouhé. Noru, ženu, která opustila svého manžela, režisér spolu s dvorní dramaturgyní Dariou Ullrichovou ztotožňuje se současným fenoménem zelených vdov, „věčně mladých“ a neskutečně se nudících paniček úspěšných, dobře situovaných manželů.
Nebeského Nora je až infantilní panenka na klíček, kterou stačí zahrnout bohatstvím a bude tančit ve svých luxusních střevíčcích třeba do rána. Bude tančit, jak pán píská, ale jen do chvíle, než si uvědomí svoji prázdnotu a bezvýznamnost.
Dokonalými střihy mezi dětskou naivitou, dospělým sebeuvědoměním i sžíravou ironií vystihla Noru skvělá Tereza Dočkalová. Poletuje po jevišti jako nepolapitelný ptáček, nevinně poulí oči na svého manžela Tornvalda (Jan Teplý), marnivě se promenuje a koketuje s doktorem Rankem (Jan Hušek), aby v závěru zahodila všechny masky a hrdě bosa odešla vstříc absolutní nejistotě.
Čím výraznější je hlavní postava Dočkalové, tím méně nápadní a herecky průměrní jsou spoluhráči, zejména pánové. Možná by jim pomohl jasnější výklad figur. Ostatně v porovnání s Nebeského odvážnými interpretacemi, které však nikdy nejdou proti smyslu textu, působí inscenace Nory velmi krotce a až zbytečně jednoznačně.
Přesto je Nora na Palmovce sebevědomým jevištním počinem, jaký by v moderním měšťanském divadle neměl chybět.
Strážce streamu
