Běžící češtinář se nebojí do své tvorby přidat vlastní názory a postoje, momentálně například ohledně úředních maturit. „Ani bombardování zprávami za podporu konání maturity mě nerozhodí,“ uvádí Vepřek.
Jaké školy jste studoval?
Vždy jsem měl blízko k češtině, ale také ke sportu nebo počítačům. Jako střední školu jsem nakonec zvolil celkem prestižní technické lyceum na průmyslovce u nás v Šumperku. Tam mě začala bavit komunikace na internetu, což už mě nepustilo, a začal jsem také psát články o fotbale. Chtěl jsem být mimo jiné sportovním novinářem. Nakonec jsem z více možností jako pravou cestu zvolil studium bohemistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Neměl jsem konkrétní plán, co se mnou bude, ale jaksi vznešeně mě fascinovalo to slovo „filozofická“. To jsem ještě nevěděl, do čeho se pouštím.
Jak jste přišel na myšlenku svého Instagramu?
Na Twitteru jsem od roku 2018 začal psát kratičké texty o češtině. Rád také běhám a přezdívku Běžící češtinář už používám zhruba od té doby. Když loni přišla první karanténa, chtěl jsem češtinu dostat ke studentům, deváťákům, a hlavně k maturantům, jenže na Twitteru mě sledovali spíše lidé nad dvacet let a nikdo tam nechce číst dlouhé výklady. Tak jsem si řekl, že mám Instagram, žáci ho mají taky, je jim možná bližší, ale především tam lze nějaké věci opravdu vysvětlit a doplnit je zajímavě graficky – a lidé tam tuto formu čekají.
Co vás na této práci zdarma nejvíce těší?
Baví mě vymýšlet grafiky, ať už je to na téma Karel Čapek, podmět, nebo metafora. Snažím se, aby byly vtipné a upoutaly pozornost. Pak musím do 2200 znaků sepsat vlastní výklad, který grafiku doplňuje. Snažím se být aspoň trochu vtipný, protože věřím, že to pak sledující baví víc než jen suché vysvětlivky či výpisky. Nebojím se do toho namíchat také své postoje mimo češtinu. Je to můj účet a chci, abych to vždycky byl já. Objektivních učebnic je přece v regálech a knihovnách už dost. Když jsem psal ty své pro přípravu na přijímací zkoušky z češtiny (Přijímačky s češtinářem, pozn. redakce), snažil jsem se, aby ani to nebyla úplná nuda.
Jarmil Vepřek působí na Instagramu jako Běžící češtinář.
Na čem momentálně pracujete?
Snažím se být denně aktivní na sociálních sítích a vylepšovat jejich obsah. Mimo to učím češtinu v kurzech a opravuji romány nebo časopisy. Navíc pracuji na vlastním webu, kde by měla být nabídka korektur, konzultací, workshopů či přednášek o češtině a samozřejmě také nějaké info o mně. Rád bych taky napsal další knihu o češtině – pro všechny. Uvidíme, co z toho všeho bude.
Jaký máte názor na úřední maturitu?
Svůj názor vyjadřuji neustále. V případě češtiny jsem pro konání všech částí. Nutno dodat, že v upravené podobě. U testů a slohovek bych přidal čas i témata, při ústní maturitě by pak mohlo být řešením snížení počtu knih, rovněž delší doba na přípravu odpovědí a snížení nároku na jejich obsáhlost a kvalitu. Maturitu z češtiny však považuji za důležitou, středoškolák by měl alespoň jednou ukázat, že se umí připravit na něco složitějšího než běžné zkoušení. Rozumím protestům všech, kteří mají nekvalitní distanční výuku, rozhodně si velké úlevy zaslouží medici. Ale je tu pořád fakt, že napsat srozumitelných 250 slov ve slohové práci a pochopit informace řečené v úryvcích textů a možná navíc určit podmět a poznat jazykovou figuru s pomocí srozumitelné, triviální definice, nebo přečíst za opravdu dlouhou dobu několik knih, vypsat z nich s pomocí učebnic informace podle pokynů, zamyslet se nad tím a poté být schopen o tom něco málo říct, to nejsou věci, které by bez prezenční výuky v posledním – to jest často vyloženě opakovacím – ročníku nebylo možné zvládnout. Potvrdili mi to maturanti z minulých dvou let, se kterými jsem v posledních dnech měl mnoho videohovorů.
Jak nahlížíte na současný školský systém? Mělo by se podle vás něco změnit?
Nejsem žádný odborník na celkové pojetí vzdělávání, ale jisté věci se mi zdají zcela zřetelné. Potřebujeme učitele, kteří zaprvé opravdu rozumí tomu, co učí, a zadruhé se to snaží do žáků nejen nacpat a vyzkoušet je z toho s kamennou tváří, ale také v nich nějak probudit lásku k danému předmětu, disciplíně, oboru. Potřebujeme učitele i žáky, kteří do škol chodí rádi. Škola musí být místem radosti z poznání a společenských aktivit, ne primárně místem testování. Hlavní problém je nechuť učit se u žáků a ještě víc nechuť učit u učitelů. Naštěstí je tu hodně skvělých pedagogů, kteří se snaží inspirovat. Já se snažím k nim přidat před tabulí i na sítích.
