„Manželka si zuby čistí, já si je umývám, ona rozsvěcí, já rozžínám“

Když se kamarád z Českých Budějovic před lety hlásil do Prahy na medicínu, vzal to z hlavního nádraží na první lékařskou fakultu pěšky přes Václavák. „Jeden pikador s hořčicí!“ objednal si bezelstně u stánku na náměstí. „Pika-co?“ vytřeštila na něj oči prodavačka. Až doteď se dokázala domluvit s každým turistou, nyní však stál před okýnkem „cizinec“, se kterým si nevěděla rady. Nakonec museli přejít do angličtiny: „Jeden hot dog!“ Nářečí jsou dnes sice na ústupu – a to především v Čechách, kde je válcuje obecná čeština – historka od stánku ale názorně dokládá, že se stále najdou zrádná slovíčka, která přestávají fungovat hned za hranicemi rodného města nebo vesnice.

Dnešní svět se zmenšuje, lidé víc cestují, stěhují se do měst, čtou stejné zprávy a koukají se na stejné seriály. A jazyky včetně češtiny se začínají unifikovat. „Na jazyk se lingvisté dívají jako na živý organismus, kterému se nedá poroučet. Stejně jako ze života společnosti mizí některé předměty, profese a činnosti, ztrácejí se i jazykové jevy. Jazyk se prostě vyvíjí se svými nositeli,“ říká Petra Přadková z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v Brně. Jak rychle se ztrácejí kouzelná regionální specifika, podle ní nejlépe dokumentuje pohled do Českého jazykového atlasu. Šestisvazkové dílo na mapách ukazuje rozšíření vybraných nářečních jevů. Knižně vyšlo poměrně nedávno, mezi lety 1992 až 2011, ale nyní už se prakticky jedná o historickou práci. „Sběr nářečního materiálu pro atlas probíhal ve druhé polovině 20. století, avšak řada zde zachycených jevů dnes už neexistuje,“ upozorňuje Přadková a doporučuje průběžně doplňovaný Slovník nářečí českého jazyka na webu ústavu.

Hanák nejlíp nakoupí u Vietnamce
Vedle profesionálních jazykovědců bojují za záchranu nářečí i amatérští sběratelé a lidoví vypravěči z jednotlivých regionů. Základy hanáčtiny si před výletem do Olomouce můžete nastudovat třeba na stránkách spolku „rodáku a ledi, co mají rádi Hanó“ Hanáci Praha.

Na telefonát předsedovi spolku Davidovi Procházkovi si netroufám – že nejsem dobrý hanáčtinář, jsem nedávno zjistil při sjíždění řeky Moravy – a tak raději píšu mail. I když i adresa je celkem těžce čitelná: info(hozilek)hanaci.com. Hozílek? Ano, uzílek, hanácký výraz pro zavináč. Spolek spojuje všechny pražské exulanty z Hané i zájemce o folklor a jazyk střední Moravy. „Hanáčtinu používám jak v běžném životě, tak se snažím i v pracovním. Není to taková ta ryzí ,učebnicová‘ hanáčtina, zkrátka mluvím tak, jak mě naučili moji rodiče a prarodiče. Moje manželka je Češka, takže ze začátku sem tam nerozuměla některým názvům běžných domácích předmětů, jako brotvan nebo legát, ale rychle si zvykla,“ líčí svůj vztah k mateřskému nářečí Procházka. 

Jihočech má problém objednat si v Praze párek v rohlíku, Hanáci to mívají ještě složitější. „Problém bývá s nákupem základních potravin. Takže i třeba štrycla chleba je pro pražské prodavače zcela neznámý pojem, musíte buď vysvětlovat, nebo využít samoobsluhu. Sodovku s příchutí vám také neprodají, nabídnou buď sifon, nebo se snaží vysvětlit, že sodovka příchuť nemá. Žlutó vodu ani nezkoušejte. Když chcete pomerančovou kyselku, tak přestože kyselku v nabídce mají v několika příchutích, dostanete pomerančovou ondrášovku. Doporučuji spíše vietnamskou večerku, tam jsou na jazykovou bariéru zvyklí,“ žertuje Procházka.

Jedete na Moravu? Pořiďte si tahák na triko
Procházka není zdaleka jediným propagátorem hanáčtiny. Doporučuje mi třeba poslech bigbítové kapely Stracené ráj, jejíž basák Marek Ošťádal je jedním z autorů knihy Ôčebnica hanáčťene pro némenši.

Před několika lety zas vydal Libor Smital kurz hanáčtiny ve dvanácti lekcích, který lze najít i na internetu. Mezi aktivní propagátory hanáckého nářečí patří také Miroslav Hrabčík z Nákla, jehož děda byl pravým lidovým vypravěčem. Pokud se chystáte cestovat ještě dál na východ, poznamenejte si webovou adresu valassky.cz. Pepa Folta ze Vsetína vytvořil on-line valašsko-český a česko-valašský slovník na základě knihy místního jazykovědce, spisovatele, historika a fotografa Silvestra Kazmíře. Slovník obsahuje zhruba 30 tisíc hesel. 

Také Folta dnes žije v Praze a má manželku z Čech. „Ona si zuby čistí, já si je umývám, ona rozsvěcí, já rozžínám,“ směje se. I Folta několikrát v Čechách narazil při běžné objednávce. „V Praze jsem přišel do řeznictví a objednal jsem si kuřecí kytku. Paní se na mě dívala, jestli jsem si nespletl obchody,“ vypráví Folta. Nakonec se nedorozumění vysvětlilo – podivný zákazník nechtěl pugét z masa, ale malou kýtu, stehýnko. 

Ten, kdo nechce, aby se mu něco podobného stalo v Ostravě, Brně nebo na Hané, může si pořídit tahák přímo na triko. Firma UAX grafika a designéra Radka Leskovjana vyrobila trika s obrázkovým slovníkem nářečí těchto tří regionů v rámci kolekce Translejt Limited Edyšn. Garantem hanáckého trika je zmiňovaný Libor Smital, na hantec zase dohlédl brněnský zpěvák a spisovatel Honza Hlaváček. Hantec sice není klasickým nářečím – jazykovědci mluví o mixu hanáckých nářečí s němčinou brněnských Němců okořeněnou špetkou vídeňského argotu, romštiny, jidiš a italštiny – těžko ho ale v našem výčtu můžeme vynechat. 

Původní hantec z 19. století v současnosti již ve městě nezaslechnete a mění se i ten, jímž mluvila brněnská bohéma šedesátých a sedmdesátých let. „Slova založená na němčině dnes mladým moc neříkají, do hantecu se tlačí angličtina. Mladí si nedají škopek u ponku, ale klidně u tejblu,“ říká Hlaváček. Trvat v tomhle případě na tradicích podle něj nedává smysl, hantec je především životní styl a důležité je, aby se lidé jeho používáním bavili. Jen tak může jazyk přežít.