Sestry Bendovy: Olympijské hry v Paříži jsou cíl nás obou

Jste z atletické rodiny, takže cesta k tomuto sportu byla logická?
Nikola: Dostaly jsme se k atletice přes další sporty. Já jsem závodně tancovala a hrála tenis, Ester se mu také věnovala. Tím, že byli rodiče vrcholoví sportovci, nabízelo se, že budeme atletky. Ale mně se do toho moc nechtělo. Jednou jsem ale běžela závod s atletkami specialistkami, neměla jsem ani tretry a maminka mi půjčila svoje deset let staré. I přesto jsem byla druhá. Tak jsem si řekla, že atletiku zkusím. V tenise to bylo těžké, nebyla jsem tam tak úspěšná, ale zase jsem se v něm naučila prohrávat.

Ester: Já s tenisem skončila asi v jedenácti letech a pak jsem se vydala také cestou atletiky. Táhla mě vždy víc. Asi mě i Nikča popohnala. Určitě ji obdivuji za to, co dokázala už jako velmi mladá, takže ji vnímám i trochu jako vzor. Objížděla jsem s ní závody a vše zpovzdálí sledovala.

Nikola: Já upřímně nevím, kde se to ve mně bralo, že jsem byla už v patnácti mezi českou elitou. Proto to měla ségra na začátku i trochu těžší, protože nás lidi hodně srovnávaly, přestože děláme každá jinou disciplínu.

Okolo dvaceti let se přechází do dospělé kategorie. Jak složitý je to skok?
Ester: Já mám štěstí, že po juniorské kategorii je ještě jedna do dvaadvaceti let. Já tedy ještě stihnu dvě tyto mistrovství Evropy. Bude to pro mě trochu lepší a postupnější.

Nikola: Najednou jsou limity úplně jinde. Já se dostala třeba už v sedmnácti na mistrovství Evropy dospělých. Teď už mám ale ostré limity a je to těžší. Dřív byly i pro seniorské šampionáty nižší limity právě pro závodníky do dvaadvaceti let, to už ale zrušili.

Nikolo, ještě si vzpomenete na loňské olympijské hry v Tokiu, kam jste nemohla kvůli zranění jet? Nebo už máte spíš před sebou vidinu, že za dva roky bude další olympiáda?
Nikola: Tím, že se mě na to každý ptá, tak mě to trošku tíží, ale už jsem v pohodě. V hale jsem zkoušela i šedesátku a účast na halovém mistrovství světa mi utekla o tři setiny sekundy. Tak jsem si ironicky říkala, že jsem asi z kamene. Pořád mě to štve, ale mám cíl se na olympijské hry dostat za dva roky, ale mezitím jsou ještě další vrcholy.

O víkendu vás ještě čeká mistrovství republiky v Hodoníně a pak už v létě mezinárodní vrcholy. V jaké fázi přípravy tedy jste?
Nikola: Potřebujeme některé věci dotrénovat, ale co se týče závodu, mám dobrý průměr, že jsem se na dvoustovce dostala na čas 23,50 sekundy, což jsem kdysi běhala jen párkrát v sezoně. Nyní se soustředíme, abych se na mistrovství Evropy v Mnichově dostala na limit. Mistrovství republiky je pro mě důležité, ale pak mě čeká ještě spoustu závodů. Nominace na mistrovství světa se uzavírají už po Hodoníně, ale nejsem si jistá, že jsem na to připravená. Spíš se přikláním k té Evropě.

Ester: Já měla ještě republikový šampionát juniorů a limity na srpnové juniorské mistrovství světa v Cali mám splněné, takže po Hodoníně mě čeká intenzivnější příprava směřovaná k šampionátu.

Trénujete někdy i spolu? Případně jak často se vídáte mimo dráhu?
Ester: Je to aktuálně složitější, protože já běhám přes překážky, takže moc spolu netrénujeme.

Nikola: Poslední dobou už se moc nepotkáváme ani mimo tréninky. Ségra totiž kombinuje závodění ještě se školou.

Ester: Teď si ještě navíc dělám autoškolu, tak se to snažím všechno skloubit. Ve škole mám individuál, maturita mě čeká až příští rok.

Jak se díváte na neúčast ruských sportovců na akcích, aktuálně kvůli válce na Ukrajině?
Nikola: Ruští atleti mají distanc už několik let kvůli dopingu. Jen málo z nich mohlo startovat na akcích pod neutrální vlajkou. Už jsme si na to zvykly. Ale co se dopingu týče, tak to Rusové odnesli i za další státy, určitě nejsou jediní s těmito prohřešky. Spíš je mi líto atletů z Ukrajiny, ti to mají hodně těžké.

Setkáváte se třeba na závodech s některými běžkyněmi z Ukrajiny?
Nikola: Zhruba dvanáct Ukrajinců trénuje u nás na Olympu, z toho jsou asi čtyři holky. Jsou tam i ubytovaní, dostali stravu i další výpomoc, aby se mohli věnovat atletice. Někteří za nás běhají i extraligu, což je dobře. Mají dobrou výkonnost a motivují tak i nás k lepším výkonům.

Nikolo, ve sprintu je složité se dostat mezi nejlepší. Pořád v sobě máte touhu prodrat se mezi absolutní světovou špičku?
Nikola: To jsem říkala před pár lety, kdy jsem ještě neměla takový rozhled. Co se týče dvoustovky, tak je to otevřené. Tam se stačí k dobrým účastem dostat na čas 22,80 sekundy. Strašně se ale zvedly čtvrtka překážek i hladká. Bavili jsme se s trenérem, že během další halové sezony bych si mohla vyzkoušet čtyři sta metrů. Přechod by pro mě nemusel být složitý, nejsem totiž úplně klasický osvalený sprinter. Pořád ale budu disciplíny kombinovat.

Ester, čtvrtka překážek byla pro Česko dlouho úspěšná disciplína. Chtěla byste navázat na končící Zuzanu Hejnovou či Denisu Helceletovou?
Ester: Určitě. Budu se teď na čtvrtku soustředit, furt chci ale běhat i stovku, mám ji ráda. V republikových tabulkách jsem ve čtvrtce překážek na druhém místě. V historii jsem mezi juniorkami třetí, první je Zuzana Hejnová.

Nikola: Teď končí hodně úspěšných atletů z této generace a zbývá to na nás. Nastavili nám laťky hodně vysoko a ještě pár let potrvá, než můžou přijít další větší úspěchy.

Třeba na zmíněných olympijských hrách v Paříži?
Nikola: To je určitě cíl nás obou. Myslím, že kdyby ségra dělala každý rok pokrok, jako udělala od loňska, je reálné, aby se tam dostala. Na stovce je limit 11,15 sekundy, což u nás v historii zaběhla jediná žena – Jarmila Kratochvílová. Ale limity pro dvoustovku jsou v mých silách.

Prezentujete se úspěšně i na sociálních sítích. Je to věc, která je pro vaši generaci přirozená a baví vás?
Nikola: Myslím, že v této době je to povinnost. Sponzoři se dívají, jak se prezentujete právě i na sociálních sítích. Jsem si jistá, že to může hrát roli.

Je to také o tom, jestli vás to baví. Pro mě je to úplně běžná a přirozená věc a nemusím se do ní nutit.
Ester: Já na tom ještě trochu pracuji, Nikča je na Instagramu mnohem aktivnější.

Nikola: Hodně se ale věnuji i mediálním záležitostem, protože bych chtěla hlavně propagovat atletiku jako takovou, ne jen sebe. Myslím, že se na atletiku zapomíná. Je to sport, který je o dřině a odříkání, a nemáme to tak snadné jako některé jiné sporty.

Máte zázemí na Olympu, ale uvedly jste, že je potřeba obstarat si i sponzory. Jak to funguje?
Nikola: K tomu, abyste od svazu dostali finance, musíte mít odpovídající výkony a hlavně je udržovat. Zranění a podobné věci se neodpouští. Olymp nás ale hodně podporuje, platí nám třeba soustředění. Pokud ale potřebujeme něco navíc, jako třeba rehabilitace mimo areál, hradíme si to samy. Olymp i svaz jsou ale schopné nám většinu věcí proplácet.