Golda je člověk mnoha profesí – vlastní nakladatelství, je to grafický designér, výtvarník, má strojnické zkoušky na parník, strojvůdcovské zkoušky a věnuje se opravě parní lokomotivy 534.0432 Kremák. Když jsme ho nedávno navštívili, zajímalo nás hlavně to, jak se umělec k takové parní lokomotivě dostane.
Od chovu andulek až k železnici
Všechno to začalo v roce 1971, kdy byly Goldovi teprve tři roky. „Rodiče mě chtěli vzít na nějakou výstavu andulek na smíchovském nádraží. Šli jsme přes lávku a pod námi jelo něco obrovského,“ popisuje pro deník Metro Golda.
Později zjistil, že to byla parní lokomotiva 498.1 Albatros. „Strašně jsem se toho bál, takže jsem na to chtěl pořád koukat,“ dodává Golda. Jeho láska k lokomotivám tak začala díky pestrobarevným andulkám, které mimochodem stále chová.
Už od dětství Golda rád kreslil. A jako každé jiné dítě zobrazoval hlavně to, co měl rád, v jeho případě to byly parní lokomotivy. „Když pak někdo ty moje obrázky viděl, řekl, že bych měl chodit do lidušky <CF147>(lidová škola umění – pozn. redakce)</CF>. Tam mě pak začal vyučující Vladimír Šmerda, jinak vynikající grafický designér, směřovat ke grafickému designu, typografii a ilustraci,“ vzpomíná Golda.
Golda lokomotivy kreslí už od dětství.
Vysněná škola, nebo parník
Dieselové a elektrické mašiny ale Golda příliš v lásce nemá. „Mám rád parní lokomotivy hlavně proto, že v sobě filozoficky sbližují dva nesmiřitelné živly, tedy oheň a vodu,“ vysvětluje Golda.
Když si měl volit střední školu, parní lokomotivy už v běžném provozu nejezdily, dopravní škola tak nepřipadala v úvahu.
„Zvolil jsem si grafickou školu, kde se dělaly talentové zkoušky. Hlásilo se tam hodně lidí a přijímali jich naprosté minimum, šance tak byla malá,“ míní Golda.
Přesto to ale zkusil s tím, že v případě neúspěchu půjde topit na parník. „Povedlo se to a na školu jsem se dostal. Na parníku jsem ale nakonec topil taky,“ doplňuje Golda. Později si na loď poháněnou parním strojem udělal i strojnické zkoušky.
Na mašině od třinácti
Ve svých patnácti letech se Golda rozhodl napsat dopis do teprve pár let existujícího Klubu historie kolejové dopravy, který se věnoval opravě parních lokomotiv. Tehdy mělo jít jenom o exponáty, později se jim podařilo některé i zprovoznit. V parních lokomotivách už se ale poměrně vyznal.
„Když mi bylo třináct let, topily na smíchovském nádraží Štokry (přezdívka pětinápravových parních lokomotiv – pozn. redakce), o kterých jste psali minule. Strojvedoucí mě brali nahoru, abych se podíval. Když zjistili, že umím dotáhnout vodu, přiložit a podobně, nechali mě tam a skočili si do nedaleké nádražní restaurace Oáza na pivo,“ směje se Golda.
Ve čtvrtém ročníku střední školy se Golda přidal k partě kolem parních lokomotiv ve Vršovicích. „Kamarád mi řekl, abych se s nimi svezl na Čtyřkoláku, když jeli na filmování. Uměl jsem s tím zacházet, takže jsem jim topil, a pak už jsem s nimi jezdil vlastně pořád,“ vzpomíná Golda. Později si umělec domluvil oficiální zácvik a udělal si topičské a strojvůdcovské zkoušky i na parní lokomotivy.
Ušatá a Kremák
Na konci devadesátých let začal Golda jezdit na parní lokomotivě 464.102, jíž se přezdívá Ušatá.
„Oslovil mě kamarád David, protože neměl na páru papíry. Jezdit s tím uměl, ale potřeboval to na někoho napsat. Tak se to napsalo na mě, já topil a on řídil,“ vysvětluje pro Metro Golda.
Lokomotivě se pak Golda následujících dvacet let věnoval a investoval do ní nemálo peněz a času. Patřila však Národnímu technickému muzeu, které v roce 2018 už smlouvu o nájmu neprodloužilo.
Ještě když Ušatou měli, řekli si, že by zvládli ještě jednu lokomotivu. „Zrovna odstavili Kremáka 534.0432, tak jsme si ho pronajali ještě jako provozní lokomotivu, bohužel jen papírově, ale zrovna v nejlepším stavu nebyl,“ popisuje Golda. Lokomotivu si pronajímají od Českých drah, v roce 2019 ji ale museli odstavit z provozu a průběžně pracují na její opravě.
Název firmy jako sázka u piva
Pár let po střední škole pracoval Bohumír Golda v Nakladatelství dopravy a spojů jako výtvarný redaktor, na začátku devadesátých let odešel a začal pracovat jako výtvarník na volné noze. Po roce 2000 si založil firmu Růžolící chrochtík.
„Název byl vlastně taková sázka u piva. Měli jsme něco připito a vsadili jsme se, jestli vážně založím firmu s tímhle názvem,“ vzpomíná s úsměvem Golda.
Lidé si na název zvykli, navíc je velmi dobře zapamatovatelný. Růžolící chrochtík se zabývá užitým designem, nakladatelskou a vydavatelskou činností nebo vizuální komunikací.
„Vždycky jsem chtěl dělat knihy o tom, co mám rád, takže o lokomotivách. Jenže mi takovou práci nikdo nezadával, a tak jsem si je začal dělat sám,“ uzavírá pro deník Metro umělec.
