Nedávno skončila jedna dlouhá předvolební kampaň de facto spojující sněmovní a prezidentské volby a už se to rozjíždí znovu. Nadcházející senátní a komunální volby budou sledovány s napětím, zda se i do jejich výsledku promítne zásadní proměna české stranické scény.
Pro vládní stranu (strany) bude zejména důležité rozložení sil po volbách do třetiny Senátu. Klub ANO má nyní v Senátu šest členů a může jen získat, neboť žádný mandát neobhajuje. Klub možného koaličního partnera ČSSD má sice 24 členů, ale obhajuje hned celou polovinu křesel. Senátor zvolený za KSČM, která by měla vládu podporovat, je v Senátu jeden a čeká jej boj o znovuzvolení.
Chápu, že by každý premiér chtěl mít sobě příznivě nakloněnou většinu v Senátu, aby se mu snadněji prosazovaly zákony. Na druhou stranu každý premiér by se měl naučit žít i s opoziční většinou v druhé komoře. Navíc zamezení koncentrace moci v rukou jedné momentální většiny je zdravé (byť na to většina stran přijde až poté, co se dostane do opozice).
Vládu to nutí hledat pro svoji politiku širší podporu, což je zejména u rozhodování o tématech s dlouhodobým strategickým dopadem (důchodová reforma či zahraničněpolitická orientace) zcela klíčové.
Soužití jimi vedených vlád s opoziční většinou v Senátu si vyzkoušely i obě strany, které doposud sestavovaly vlády – ČSSD i ODS. Andrej Babiš by tedy nebyl v doposud nevyzkoušené situaci. V letech 2002 až 2006 čelily vlády vedené ČSSD senátní většině ODS, o několik let později, v letech 2010 až 2013, se situace obrátila a vláda vedená ODS pro změnu čelila sociálnědemokratické většině v Senátu. Ani v jednom případě se svět nezbořil.