Zní to trochu cynicky, ale je to tak: politické satiře se dařilo i díky kontroverznímu a problematickému stylu vládnutí Vladimíra Mečiara po většinu 90. let. Při sledování těchto archivních pořadů jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé: i přesto, že od vysílání uplynulo v některých případech i více než 15 či 20 let, řada z politických a společenských problémů, které byly tehdy terčem satiry, je stále aktuální.
Například když Markovič v jednom z dílů z února 1999 narážel na to, že ti největší vlastenci mají problém s tím, napsat větu ve svém mateřském jazyce bez chyby („velcí Slováci, kteří nenapíší dopis bez pravopisné chyby“), jako by nám to připomínalo gramatickou kvalitu komunikace těch největších českých vlastenců v různých diskusích pod články a příspěvcích na sociálních sítích.
Zadruhé jsem si uvědomil, jak moc dnes u nás kvalitní politická satira chybí. Přitom „potravy“ pro satiriky by bylo dost, v tom problém není. Asi je to tím, že kvalitní politická satira je mnohem náročnější žánr, než se na první pohled zdá.
Nestačí totiž udělat laciný vtip na adresu politika. Jde o to s nadsázkou a určitou mírou ironie poukázat na nějaký problém. Cílem není, aby se dotyčný politik urazil, ale aby se třeba sám zasmál, chytil za nos a nad svým jednáním zamyslel. Dostane se mu tak zpětné vazby ne nějakým moralizováním, ale jemnou ironickou nadsázkou.
