Ukazuje se, že povědomí o událostech starých třeba 50 či 100 let je mizivé.
Letošní osmičkový rok je ve znamení mnoha kulatých výročí. Přestože mnohé osudové osmičky nalezneme i ve století dřívějších, největší připomínkové akce se budou patrně týkat převážně osmičkových výročí z 20. století. Již máme za sebou připomínku únorového komunistického převratu z roku 1948, brzy nás čeká několik výročí spojených s pražským jarem 1968, na podzim pak připadá 100. výročí vyhlášení první Československé republiky a jejího rozbití o 20 let později.
Každé důležité výročí provází obvykle i mapování, kolik toho o dané události vědí dnešní školáci. Bohužel se čím dál častěji ukazuje, že povědomí o událostech starých třeba 50, 70 či 100 let je velmi malé. A to přesto, že se často jedná o události zcela klíčové pro pochopení i současných společensko-politických jevů. Nevím, kam se posunula výuka dějepisu po více než 20 letech od mé maturity. Pokud bych ale optikou své vlastní školní zkušenosti hledal odpověď na otázku, proč jsou klíčové historické události 20. století pro mnoho studentů velkou neznámou, měl bych jasno: neodpovídající rozložení jednotlivých témat a epoch ve výuce dějepisu.
Kvůli někdy až velmi podrobnému výkladu událostí dávno minulých totiž nezbývá čas na 20. století. Abych nebyl špatně pochopen: výklad o starých civilizacích je důležitý a do výuky dějepisu patří, ale je třeba znát míru. Považujeme-li za důležitější, aby školáci znali detailně například průběh peloponéské války, ale přitom nevědí, co se stalo v únoru 1948, je něco špatně.
PRAHA? AHA!
