Kde se u nás provádí nejvíc potratů?
Jestli se nemýlím, tak z měst je to Kladno. Regionálně spolu „soutěží“ Moravskoslezský a Ústecký kraj.
V roce 1989 připadalo jen v Praze na sto porodů asi šedesát potratů. Teď je to celorepublikově podstatně níž. Co za to může?
Souvisí to se zrušením potratových komisí v roce 1986. Křivka potratů stoupala, nastal jakýsi boom. Po roce 1989 šla zase dolů. Přestaly totiž rodit silné ročníky. Po roce 1989 se výrazně změnil životní styl. Rodičovství se posouvá do pozdnějšího věku a narůstá také počet neplodných párů.
Kdo přichází s žádostí o přerušení těhotenství nejčastěji?
Nejobvyklejším modelem žen, které podstupují potrat, nejsou například bezdomovkyně, znásilněné nebo ženy čekající dítě s nějakou vrozenou vývojovou vadou. Nejčastěji se k tomuto kroku rozhoduje žena vdaná, vysokoškolsky vzdělaná, kolem třiceti let, a už má dvě děti. Má rodinu a také průměrnou ekonomickou situaci. Taková žena podstupuje potrat nejčastěji. Česko má pět tisíc potracených třetích dětí ročně. Je to nejsilnější potratová skupina u nás.
Co vede ženy k přerušení těhotenství?
Ekonomická situace, obavy, jak neplánované třetí dítě rodina uživí. Nečekané třetí dítě. Rodiny jsou dnes většinou zatíženy hypotékou. Třetím dítětem se ekonomická situace rodiny dost dramaticky promění. Potřebujete jiné auto. Do 2+1 se se třemi dětmi vejde velmi nekomfortně. Je to samozřejmě otázka životního stylu a nastavení. Ale budeme-li se na to dívat nějakým průměrným kritériem, většinou je třeba s třemi dětmi měnit automobil a bydlení. To jsou dvě základní věci, které ta rodina řeší. Vedle toho, že třetí dítě přichází ve chvíli, kdy jsou ty první dvě děti už starší, rodina má určitý standard, jezdí pravidelně na dovolenou a tak dále. Teď řeším podobný případ, tady jde ale o rodinu se třemi dětmi a čekají čtvrté. Já sama mám tři děti, bydlím za Prahou, vím, co to znamená postarat se „logisticky“ o tři děti. Tady je třeba velké auto vysvobozující element. Ale někdo je v situaci, že na to nemá. Uvědomíte si, že na dlouhou dobu vypadne jeden rodinný příjem. Nejedná se o akademické úvahy. I proto průběžně vedeme kampaň Nesoudíme, pomáháme.
Konec potratové smršti
|
Jaký je dnes vůbec přístup společnosti k potratům?
Od roku 1989 se proměnil. Pozitivně. Před třiceti lety se potrat pokládal za jedno ze základních práv člověka, respektive ženy. Sáhnout na potratovou legislativu ve smyslu zpřísnění bylo nemyslitelné. Považovalo se to za výdobytek moderní civilizace a do jisté míry se potrat mohl ztotožnit s procedurou vytržení zubu. Mám-li dítě, které nechci, tak ho dám pryč. Je to zodpovědné a dokonce moudré. Dneska už víme díky edukaci i díky naší organizace i médiím, že to tak jednoduché není. Ženy si pak totiž s sebou nesou životem leckdy velmi traumatické následky. S tím my pak pracujeme, ale ty ženy současně neodsuzujeme, pomáháme jim. Abychom se preventivně zaměřili na skutečnost, že riziko celoživotního trápení existuje. Snažíme se do společnosti vyslat signál, že to není vytržení zubu.
Nepovede to k opačnému extrému, že společnost ženy šmahem odsoudí?
Iniciativy, jako je Nesoudíme, pomáháme, mají efekt, že s nimi probouzíme soucit. Neznám ženu, která by šla na tento potrat se vztyčenou vlajkou, já jsem ta vítězka situace. Vždycky cítí, že je to kapitulace před něčím. Většina žen jde na potrat proto, že nenachází dostatečnou podporu. Ať už je to podpora v rodině, od otce dítěte, nebo ekonomická situace.
Přemlouváte je?
Ony si to dítě chtějí nechat, ale jdou na potrat, protože se bojí, že když si to dítě nechají, budou mít problém. Jejich nastavení respektujeme. Náš primární zájem není někoho manipulovat, protože ony už manipulované jsou. Ženy nenacházejí dostatečnou sociální síť a podporu ve svém okolí. Cítí zradu.
Kde je však v tomto procesu role mužů? Vždyť o narození nebo nenarození dítěte by měl rozhodovat i jeho otec.
Podívejte, potratový zákon je od roku 1957. Ten úplně vyňal muže ze zodpovědnosti. Otce v době prenatální vůbec neregistrujete. Je zcela postavený mimo rozhodovací proces. My jsme se pokoušeli legislativě navrhnout, aby se k potratu musel otec vyjádřit. Aby podepsal, že s tím souhlasí, případně nesouhlasí. Aby se fenomén otce objevil. Ale legislativa to nechává plně na ženě. Což je jeden z argumentů žen oponentek, které výhradní právo ženy rozhodovat o dítěti obhajují. Tohle všechno se dlouhodobě projevuje i v mužské mentalitě. Pak totiž zaznívají věty: „Miláčku, to si musíš rozhodnout sama.“ To je pak z pohledu žen ztráta podpory u nejbližších lidí. Ona ale v tomto okamžiku často čeká podporu, ne to, že ji v tom všichni nechají.
Obracejí se na vás i muži?
Ano, ale není jich mnoho. Buď že nechtějí potrat, nebo že partnerka byla na potratu a oni se s tím nemohou vyrovnat. Většina vztahů po takovém traumatu končí. Víte, ona je to, jak pro muže, tak pro ženy, Sofiina volba. Řecké drama. Muž by někdy dítě velmi rád přijal, ale protože je v daném okamžiku jediným živitelem rodiny, protože jim na záda dýchá hypotéka, leasing a nevím co ještě, obává se. Společnost je v současnosti nastavená tak, že rodina má mít jedno nebo dvě děti, a ve chvíli, když očekáváte neplánovaně třetí dítě, získáte pocit, že se vysunete do skupiny vícečetných rodin. Těch není mnoho, řada z nás je ze svého okolí ani nezná. A muž jako živitel rodiny a jako zodpovědný člověk se přirozeně bojí budoucnosti, že to bude na něho moc. Navíc všichni kolem vás říkají – nebuďte blázni. Máte přece krásnou rodinu, máte všechno, co jste si kdy vysnili, přece si nebudete kazit život třetím dítětem.