Pojďme k Avdijivce. Jak moc je zde situace nahnutá?
Ostřelování je opravdu intenzivní, padají tu rakety velkých kalibrů do kilometru od vás. Když vychytáte špatný den, můžete mít velkou smůlu, že to spadne přímo k vám. Jeden den jsme zřetelně slyšeli střelbu ze samopalů. To už je kontaktní boj na blízko, kdy nepříteli vidíte doslova do tváře. Avdijivka je sice dobře bráněné město, ale stále musíme brát na vědomí, že válka na Ukrajině se podobá zákopové válce první světové války. Dlouhou dobu se linie dobytých území nemění, může to trvat měsíce i roky, ale pak z ničeho nic dojde k velkému posunu a jedna z armád postoupí o velký kus. Samozřejmě za vysokou cenu lidských obětí.
Jak se za rok války proměnila nálada Ukrajinců, jejich odhodlání?
Nepřijde mi, že by výrazně klesla jejich morálka. Jsou vyčerpaní, vidíte to někdy na civilistech, hodně na vojácích. Je velký rozdíl mezi západem země a východem. Respektive mezi místy, kde se válčí a kde je momentální klid. V Kyjevě téměř nic nezpozorujete. Občas vypadne proud, denně houkají sirény, ale to je už takový místní kolorit po celé zemi. Obchody i restaurace jsou otevřené, naopak od mého loňského pobytu v Kyjevě zde funguje o 90 procent obchodů a služeb více. Východ země je rozdílný, platí tu jiné zákazy vycházení, a to o hodinu i dvě dříve než na západě. V některých místech je zaveden i suchý zákon, nesmí se prodávat alkohol.
Vojtěch Dárvík Máca, držitel ceny Czech Press Photo.
Dovedou si lidi v Česku představit, jak moc se napadená země musela uskrovnit?
Starší generace možná ano, ale střední a mladší už podle mě vůbec ne. V místech, kde se válčí, nejen že není proud ani voda, ale místní nemají ani dostatečný přísun potravin. Když v městě funguje jeden „magazín“, tedy obchod, je to úspěch. Takový typický vzhled domácnosti na válečné frontě jsou přebitá okna prkny či dřevotřískou – skla již dávno vymlátily rakety, v jedné místnosti, obvykle kuchyni, jsou kamna na dřevo, někdy mají vyvedenou rouru z okna, ale jindy jde všechen kouř do místnosti, kde se po dvaceti minutách nedá téměř dýchat. Situace těch lidí mi připomínala jeskynní život: zima, tma, v jedné místnosti ohniště. Za našeho pobytu byly venkovní teploty kolem minus 12 stupňů, když měli lidé v ložnici jeden stupeň nad nulou, byl to důvod k radosti. Do měst pod palbou jezdí humanitární pomoci, dobrovolníci, ale na denní pravidelnost spoleh není. Přivezou nějaké jídlo, drogerii, nabízí evakuaci, kterou využívá jen minimum lidí. Chybí dámské hygienické potřeby. Vím, o „podvalu“, tedy sklepu, který slouží jako podzemní kryt, kde bylo asi 20 lidí. Ve tmě, ve štiplavém kouři, v zimě.
Jak vidíte vývoj konfliktu? Co šance ukrajinské jarní protiofenzivy? A co budoucnost Ruska?
Nejprve k Ukrajině: Sami vojáci na frontě mluvili o tom, že očekávají ofenzivu v polovině dubna či během května. A ohledně Ruska: Jsem přesvědčen, že již od loňského léta jsme svědky plíživého zániku Ruské federace tak, jak ji poslední tři desetiletí známe. Kromě toho, kdy tato válka skončí, jsou zde ale i jiné otázky, například co se bude dít v obou zemích a celkově v Evropě právě po jejím konci. Zůstane Rusko jednotné, nebo se začne drobit na své původní satelity? Kdo bude v jeho čele, diktátor a ještě horší Putin, nebo liberál? Dojde v Rusku k obměně společenské elity a vůbec k obrodě národa? Co se stane s Ukrajinou, která se teď těsně semkla a všichni táhnou za jeden provaz? Vydrží takhle konzistentní i po skončení války? Již od jara loňského roku se mluví o tom, že v regionu je obrovské množství neregistrovaných zbraní, které se posléze ocitnou na černém trhu, vzniknou jistě zájmové skupiny, gangy. Válka na Ukrajině, včetně její rehabilitace, není problém dnešní generace, ale problém následujícího století. Podívejme se na válku v bývalé Jugoslávii, jež zdaleka nedosáhla takového rozměru, a ještě po třiceti letech nejsou všechny šrámy zahojeny.
Tělo zabitého civilisty, vedle kterého stále čeká jeho pes. Město Buča.
Podívejme se ještě na význam Krymu, okupovaného od roku 2014.
Co se týče ukrajinského vstupu na Krym, hodně se o tom mluví jako o zásadní změně vývoje. Mám určité pochyby o tom, zda by toto byl důvod pro Ruskou federaci válečný konflikt ukončit. Obávám se totiž, že ne. Rusko za současného stavu a vlády Putina válku jen tak nezastaví, Putin je hráč pokeru, který již prohrál, a tak nemá co ztratit, v tom je nejvíce nebezpečný. Rusko bohužel pravděpodobně potřebuje padnout na kolena a zažít ekvivalent stigmatu Německa po květnu 1945. Jinak v tomto regionu bude číhat hrozba pro okolní státy i celou Evropu nadále.
Povězte mi závěrem, jaký je váš názor na Rusy, kteří zakotvili a žijí v Česku a od své země se nijak nedistancují.
O tomhle jsem byl nucen přemýšlet už vloni, protože mi bylo jasné, že se mě na to někdo z médií dřív nebo později zeptá… Závěr mých myšlenek má několik rovin. Jako humanisticky a sociálně založený člověk vážící si demokracie bych byl pro všeobecné přijímání uprchlíků odkudkoliv. Nicméně zde je situace jiná. Rusko není napadený stát, na jeho území neprobíhá válečný konflikt ani občanské nepokoje, například jako v Sýrii. Status válečných uprchlíků tedy Rusům nepřísluší. To by ještě nebylo nic proti tomu, abychom i je nemohli přijímat, jenže… nevidím žádnou revizi nebo sebereflexi toho, co Rusko ve světě páchá. Rusové svůj manifest, svoji revoluci prozatím propásli a nepostavili se Putinovi zavčas.
Jaký máte názor na lidi utíkající z Putinovy říše?
Nejde podle mě přijímat „uprchlíky“, kteří se rozhodli opustit zemi v momentě mobilizace, ale ještě jim na autech ani nezaschlo lepidlo pod symboly „Z“, kterými se část populace hrdě zdobila. Aktuálně prchající Rusové nejsou váleční uprchlíci, ale srabi, kterým začalo být jejich velké Rusko najednou těsné, a tak by rádi do bezpečného zahraničí. Bohužel toto není případ, kdy bychom měli podobným exulantům poskytovat pomoc. Ale pro celé pochopené situace – při každé válce nebo i živelní katastrofě emigruje ta ekonomicky a inteligenčně sociálně schopná část populace, která si dovede v situaci poradit. V případě Ruska to jsou dobře situovaní, leckdy prominentní osoby. To spektrum obyvatel, které je nejvíce slabé, si pomoci nedokáže, takže vyčůraní bohatí Rusové odjeli do zahraničí a chudí museli narukovat do nesmyslné války. Jedinou výjimku bych viděl u politicky perzekvovaných osob v Rusku, ti si potřebný azyl zaslouží.
Mám přece jen ještě jednu otázku: Čím vás překvapilo Rusko?
Ničím. Jestli je na něco spoleh, tak na to, že Rusku se nedá v ničem věřit.
Vojtěch Dárvík Máca
|