O víkendu se v anglickém pohárovém zápase mezi Chelsea a Manchesterem City stala zvláštní událost. Snad vůbec poprvé se na takové úrovni hráč rozhodl, že neuposlechne trenérovo přání/rozkaz a nevystřídá.
Tak se stalo, že u postranní čáry čekal hráč připravený naskočit do hry, rozhodčí měl nad hlavou ceduli s čísly střídaného i střídajícího, ale nakonec k ničemu nedošlo. Trenér nevěřil svým očím, pak se vztekal, řval, házel věcmi, odcházel do kabiny, vracel se. Nic platno – s jeho svěřencem to nepohnulo. Hlavní rozhodčí to řešil se samotným hráčem, ten mu zřejmě vysvětlil, že ho chtěl trenér střídat kvůli zranění – on ale zraněný není, takže se může pokračovat. Zajímavá situace.
Z vlastní zkušenosti vím, jak je někdy střídání nepříjemné. Ono to totiž zřídka kdy bývá za odměnu. Většinou to znamená, že s vámi není trenér spokojen, že se vám něco nepovedlo, nejde vám to, nemáte svůj den. A přitom třeba cítíte, že teď nebo za malý moment by TO jít mohlo, že se TO právě zlomilo, ale BUM – musíte jít, jak se tak laškovně říká, zahřívat lavičku.
Kopaná, na kterou každý pátek docházím, se s tímto fenoménem potýká od nepaměti. To mimo hřiště může stát třeba 20 nabušených borců připravených naskočit do zápasu, ale nikdo z ploužících se ubožáků není ochoten kolbiště opustit. Je to zapříčiněno především tím, že tempo hry není nikterak vysoké (spíš je to postávaná s občasným vrávoravým posunutím se), a tak se málokdo unaví, neřku-li vyšťaví. A to se potom křičí: „Střídááát! Dělejtéééé!“ a nadává: „Ty jeden plantážníku nagelovanej! Nekňubo druhotřídní!“ Zkrátka, střídat, odcházet, uvolnit někomu místo, se nechce nikdy nikomu! A platí to v politice, v práci, v hospodě – prostě všude!
