Jak se bojuje vínem proti pohanství, co je část názvu vaí hry? Zároveň je tam i slovo dekameron.
I kdy to zní skoro jako vtip, v raném středověku se opravdu vínem proti pohanství bojovalo. Víno se toti pilo od nejstarích časů předevím ve středomořské oblasti, odkud se křesanství ířilo na sever, a víno bylo součástí liturgie. Leč Germáni, psi pohantí, pili pivo a odmítali víno. A tak se spolu s ířením víry v Krista ířil i zvyk pít víno. V názvu pořadu se objevuje i slovo dekameron, protoe celý pořad je věnovaný dvěma zálibám naich předků umění pijáckému a milostnému.
Proto v programu stojí, e představení není pro karohlídy, ale ani pro děti?
U samo téma vylučuje, aby v hlediti seděly malé děti. I kdy, popravdě řečeno, mnohé o tom, co vyprávíme, vědí více ne jejich paní učitelky. Ten, komu vadí nekorektní vyprávění o pití a sexu, ten se u nás nepobaví.
Co diváci mohou čekat?
V naem představení se přeneseme do konce středověku nebo na počátek renesance, na datu nezáleí. V enku se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje enkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc ne jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A pokud si někdo myslí, e nelze podat na parketu bizarnějí výkon ne herec Pavlásek, pak já v enku tančím také. A pořádnou vypalovačku.
Inspiraci jste čerpal pouze v kronikách, nebo i naivo v terénu?
Kroniky a dalí písemné prameny jsou samozřejmě nezbytné, abych mohl vyprávět dobové příběhy. Často jsem okouzlený tím, co v dávných zápiscích najdu, protoe občas objevím něco, co by si nevymyslela ani má bujná spisovatelská fantazie.
V pořadu například zmiňuji středověkou normu, kolikrát můe ena ve svém ivotě tělesně zhřeit, aby byla jetě spasena. Pro mé psaní, literární i dramatické, inspiraci v terénu nehledám, míníte-li to, co je obsaeno v názvu mé divadelní hry. Nejsem večírkový ani hospodský typ, jsem abstinent a v ivotě jsem neměl cigaretu v ústech. Jsem rovně věrný své manelce, s ní jsem u déle ne třicet let. Inspirace kronikami mi bohatě stačí.
Zmiňujete normy středověké církve týkající se sexu. Naznačíte jetě víc?
V pořadu se diváci dozvědí, jaké byly středověké normy pro milostné polohy, ale také to, e si nai předkové mnohdy s nevěrou nedělali těkou hlavu. A e kladný vztah k alkoholu byl téměř ctností.
Na pódiu jste v bakalářském oděvu. Koho vlastně v divadelní hře představujete a jak postava odráí skutečného Vlastimila Vondruku?
Upřesním, jsem v oděvu středověkého univerzitního mistra. Představuji učence, který prchá před inkvizicí a jediné, co zachrání, je jeho kronika. V tomhle enku se kromě peněz platí také uměním. Trubadúři proto zpívají a já vyprávím historky ze svého středověkého ivota. Samozřejmě také čtu z kroniky, příběhy někdy skutečně bizarní, ale samozřejmě skutečné. Nejsem vak profesionální herec, a proto je má postava stále Vlastimilem Vondrukou ve středověkém hávu.
Na vaem webu jsem četl, e si občas představujete svůj ivot ve středověku, pokud byste byl lechtic. Kdy jste se do divadla pustil nejen jako herec, ale i scénárista a reisér, jaký si v rámci tohoto projektu plníte sen?
Vdycky jsem miloval divadlo a na profesionální scéně na Kladně jsem poprvé vystupoval jako ák sedmé třídy, tehdy jsem ztvárnil zásadní roli lidického dítěte. Nicméně hrou, která mi v mládí učarovala a bez nadsázky ovlivnila mou budoucí literární dráhu, bylo kdysi slavné představení s panem Horníčkem Kantor Barnabá a áci darebáci.
Hráli v něm bratři Traxlerové, a s Petrem Traxlerem jsem později vystupoval i já. Petr na spolupráci s panem Horníčkem vzpomínal moc rád. Vyprávěl mi, jak hra vznikala a co si říkali v zákulisí. A během jeho vyprávění se mlhavě začala rodit podoba hry Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron.
Humor pana Horníčka byl laskavý, moudrý a chytrý. V ádném případě nemíním být epigonem, ostatně by to ani nelo, protoe pan Horníček byl génius. Ale díky němu jsem si vytvořil určité mantinely, a i kdy je má hra určená pro dneního diváka, filozofie laskavého humoru je nadčasová.
Představení má být plné písní a tanců, humoru, ale i zamylení nad dnením ivotem a hodnotami. Na jaké hodnoty kladete ve svém ivotě důraz?
Co se mi nelíbí, nebo co by se mělo zlepit, by tvořilo asi dlouhý soupis, ale tahle hra nemá nastavovat zrcadlo nevarům, nemá být závanou připomínkou problémů dneka a není ani sebereflexí vnitřní identity. Neklade si ádný ze vzneených uměleckých cílů, jaké se velebí v oficiálních kritikách.
Chci jediné diváky pobavit a potěit. Lidský ivot je příli krátký na to, abychom se museli neustále trápit a něco řeit. Nai předkové ili v podmínkách ve srovnání s naimi mnohem drsnějích, byli chudí, těce pracovali, často bojovali o holou existenci, ale navzdory tomu se uměli bavit, smát a byli optimisty. A přesně tyhle pocity chceme z naeho divadelního enku přenést na ty, kteří se na nás přijdou podívat. A e si tropíme posměky z dneního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe, není ani třeba dodávat. Protoe smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějím, co máme.
Výraznou součástí představení je hudební skupina Ginevra. Jak jste se dali dohromady a co mohou diváci čekat po hudební stránce?
Potkali jsme se před několika lety při natáčení rozhlasového pořadu Na Cibulce. U tehdy se nám zdálo, e se nevidíme naposledy. Následovalo jakési oukávání, a pak jsme se poprvé seli v příbramském divadle na Malé scéně. A záhy poté v Březnici. Bylo vyprodáno a lidé se výtečně bavili.
A odtud byl u jen krůček ke společnému divadelnímu představení. Ginevra je hudební skupina, do jejího repertoáru patří písně s renesanční tématikou. Nejsou to skladby autentické, ale oni je dokáou obléci do dobového hávu naprosto dokonale, a snad proto se tak dobře poslouchají.
Jste hodně vytíený psaním. Nedávno jste vydal novou knihu Breviář pozitivní anarchie, nyní dopisujete pátý díl Husitské epopeje. Kde berete čas na divadlo a jak si v tomto ohledu uíváte zkouky?
Setkávání s diváky je jeden z mých způsobů relaxace. Nemůete sedět pořád doma u klávesnice a monitoru. Mám své vlastní talk show o literatuře a historii, s ním vystupuji předevím v knihovnách, a mám za sebou u téměř pět stovek repríz. V loňském roce se mnohdy muselo z knihovny přesunovat do větích sálů, protoe bývalo vyprodáno a nezřídka přilo hodně přes sto diváků. Na vyprávění spisovatele!
Momentálně mám objednávkami obsazený celý letoní a skoro i přítí rok. Take já si divadlo uívám, ale samozřejmě něco jiného je být na scéně sám, a být obklopen kolegy, s nimi vedete dialog, musíte přesně reagovat na jejich repliky a nesmíte zabloudit, protoe je v kadé chvíli důleité stát na správném místě jevitě. Zkouky jsem si samozřejmě uíval, protoe jsem byl reisérem a tedy pánem nad ivotem a smrtí svých herců.
Jaké máte pocity, kdy jste v roli na pódiu?
V kadé roli potřebujete kontakt s diváky. Pokud vak chcete vytvořit situaci, aby se diváci bavili a smáli, je to mnohem těí, ne pouze proívat příběh. Kadý herec vám potvrdí, e rozesmát diváka je řehole. A to i v případě, e humor je postavený na tom, e zakopnete a upadnete. Má role je postavená na vtipu situace a slova. Nejtěí je prvních několik vět. Hned poznáte, jak diváci reagují a okamitě je mi jasné, zda to bude zábava pro ně i pro nás na jeviti. Čím je divák spokojenějí, tím lépe se mi samozřejmě hraje.
Proč jste se vlastně pustil do divadla?
Kdy jsem kdysi napsal první divadelní hru, naivně jsem se domníval, e autor a reisér chtějí toté. Ale záhy jsem pochopil, e na divadle je to jako v politice, kadý si dělá, co chce, ne ku prospěchu věci, ale ku prospěchu svému. Má první divadelní hra byla fraka s detektivní zápletkou o lásce katovky a studenta vyhozeného z bohosloveckého semináře. Reisér se okamitě chopil pera, aby dodal hře společenské závanosti. A tak v rámci svého uměleckého pnutí vymyslel, e katovka bude protestantka a student bohosloví katolík. Jsem vzpurný. Hru jsem stáhl, reiséra vyměnili a nakonec se fraka hrála. Nebyla sice společensky závaná, ale diváci se bavili.
Myslel jsem si, e tahle zkuenost byla jen výjimkou, skvrnou na čistém títu Thalie. Nebyla. Obdobně jsem dopadl při natáčení filmu. Scénář jsem napsal podle jedné z mých celkem úspěných knih. Reisér se chopil klávesnice a začal přepisovat. Jedna ze stěejních scén románu se odehrává na hradní věi. Ve filmu ovem někde pod hradbami. Asi proto, e se točilo na jednom z několika mála naich středověkých hradů, které nemají vě. Díky tomu jsem pochopil, e autorem Hamleta není Shakespeare, ale reisér. A Shakespeare napsal svůj text jen proto, aby vynikla reisérova genialita.
Dalí hru o zkorumpovaných konelích jsem u reíroval sám, bylo to těké, ale nějak jsem to zvládl. Zkuenosti, které jsem získal, se mi teď skvěle hodily. S kadým novým titulem sbírá autor zkuenosti, take si troufnu tvrdit, e hra Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron je rozhodně zatím nejpodařenějí.
A poslední otázka - představení bude k vidění v únoru na praském Dlabačově, chystáte turné nebo to je domovská scéna?
Nemáme domovskou scénu. Premiéra se loni konala v příbramském divadle, a to je tak trochu domovská scéna Ginevry. Počítáme s tím, e budeme kočovat po celé republice, u teď máme řadu objednávek. Představení na Dlabačově bude praská premiéra a jsme zvědaví, jak dopadne. Vy Praáci jste toti trochu specifické publikum. Jste nároční a nebývá to s vámi snadné. Ale nebojíme se Vás!