Působíte jako japanoložka a překladatelka. Čím vám Japonsko učarovalo?
Nejprve svou populární kulturou, skrze kterou jsem si zamilovala i jeho kulturu tradiční a samozřejmě i jeho jazyk.
Čím je tedy jejich populární kultura specifická?
Nemyslím, že na takovou otázku lze odpovědět několika větami. Japonská popkultura je rozmanitá, hravá, a především velmi ovlivněná globalizací, a to rozhodně nemíním v negativním smyslu. Na jednu stranu sice často vychází z hodnotového systému, který je vzdálený tomu našemu, ale současně často hraje na emoce, které jsou vlastní všem lidem na celém světě. Pokud tedy japonská popkultura v něčem opravdu vyniká, bude to určitě i schopností zasáhnout své konzumenty přesně mířenou ranou na pomyslný emocionální solar plexus.
Popkulturu z Japonska lidé často omezují jen na komiksy. Jaká je jejich role v Japonsku?
Myslím, že většina lidí u nás vnímá jako primárního nositele japonské popkultury anime (animované filmy a seriály – pozn. red.), nikoli komiks, ten v současnosti hraje spíš druhé housle. Nicméně, jeho role v japonské popkultuře je zásadní, jelikož většinou je to právě on, kdo stojí na počátku úspěšných franšíz jako Naruto, Death Note a podobně. Čili nejprve vznikne komiks a teprve pak anime, hrané seriály, různé hračky a sběratelské předměty a tak dále. Zároveň je třeba říci, že komiks je v Japonsku od 2. poloviny 20. století velmi oblíbeným médiem, a je proto častěji než v jiných zemích využíván jako výukový nástroj – v každém tamějším knihkupectví si můžete koupit zcela seriózní učebnice podané komiksovou formou – či jako vhodné médium pro kritické eseje a podobně.
Jak na japonskou kulturu reagují Češi?
Myslím, že pořád relativně dost zkresleně. Někteří se příliš soustředí na její tradiční složku, tedy kaligrafii, divadlo nó a kabuki, čajové obřady a tak, jiní zase nepříliš kriticky konzumují kulturu současnou, tedy komiksy, animy, televizní seriály či J-pop (japonská populární hudba – pozn. red.). Japonskou popkulturu přitom mnozí povrchnější pozorovatelé považují buďto za příliš dětinskou, nebo naopak za bizarně erotickou. K hlubšímu poznání je třeba její pečlivější stu- dium, což ostatně platí i pro cokoliv jiného.
Takže jste na knize Planeta Nippon dělala pěkně dlouho...
Na knize začali nejprve pracovat Karel Veselý a Antonín Tesař a mě přibrali teprve potom, co dali dohromady základní koncept a ujasnili si, co všechno tam chtějí mít. To bylo asi před pěti nebo šesti lety. Společně jsme pak koncept ještě trochu přepracovali a začali psát každý své kapitoly. Vycházeli jsme samozřejmě i z odborné literatury, ale především z vlastní zkušenosti dlouholetých konzumentů i studentů japonské popkultury. Materiál jsme čerpali především z našich vlastních filmových i komiksových sbírek, které jsou poměrně rozsáhlé a k naší radosti i zoufalství se rozrůstají.
Setkala jste se i s tím, jak je to naopak? Co Japonce zajímá na české kultuře?
Pokud mohu soudit, mnoho Japonců má rádo klasickou českou hudbu – zejména Smetanu, Dvořáka a Janáčka. Hodně se jim také líbí náš trikový film, díla Karla Zemana či Jana Švankmajera. Poslední dobou je v Japonsku také zájem o některé naše animované seriály, například Krtka a Vílu Amálku.
Kolik máte na kontě přeložených knih a jaké byly nejtěžší?
Z japonštiny jsem přeložila celkem sedm beletristických knih – vesměs od Jasutaky Cucuie a Nacuo Kirino – a jednu „zpovědní příručku“ zvanou A proto skáču od mladého japonského autisty Naokiho Higašidy. Nejtěžší byly rozhodně Cucuiovy fantastické příběhy, a to nejen kvůli určité bizarnosti děje, kdy si člověk občas nebyl jist, zda si text vykládá správně, ale také vzhledem k autorově svébytnému stylu, vyznačujícímu se poněkud rozvleklým projevem a zálibou v neobvyklých japonských znacích. Nicméně novela Kočičí host od Takašiho Hiraidy, což je zatím můj poslední beletristický překlad z japonštiny, Cucuiovým knihám co do obtížnosti směle konkurovala, díky poetickému stylu vyprávěné a zvláštní atmosféře, kterou nebylo lehké vystihnout.
Překládáte i komiksy pro nakladatelství Crew. Čím je to specifické?
Rozdíl mezi překládáním beletrie a komiksu je snadné si představit. V případě japonského komiksu možná stojí za to zdůraznit obtíže při překládání zvukových efektů, které občas nemají ekvivalent, především jde-li o takzvané gitaigo a gidžógo čili zvukomalebná slova, která však nevyjadřují zvuk, nýbrž stavy a pocity. Překladatel pak tráví hodiny přemýšlením, jaký zvuk vydává drobení chleba či strach.
Chtěla byste tam žít?
Ne. Volební výsledky a povolební vývoj u nás mě sice přiměly zvažovat emigraci, ale usadit se natrvalo v Japonsku mě nikdy příliš nelákalo. Mám tu zemi nesmírně ráda a s potěšením tam trávím dovolenou nebo kratší pobyt, ale život tam je v mnoha ohledech náročný, a to zejména na trpělivost. Té mi s věkem spíše ubývá.