Pachatelé znásilnění své oběti dobře znají

Problém českých zákonů, které se týkají znásilnění, spočívá v tom, že je nutné dokazovat, jestli oběť, v naprosté většině žena, projevila dostatečný odpor a dala najevo své jasné odmítnutí.

Konstatuje to organizace proFem, která se zabývá pomocí obětem domácího a sexuálního násilí. Změnu by podle ní měla přinést ratifikace Istanbulské úmluvy, k níž se podpisem náš stát loni zavázal. Ta by totiž upravila české paragrafy týkající se trestného činu znásilnění. „Jde o to, aby se NE nevykládalo jako ANO,“ říká ředitelka proFemu Jitka Poláková.

„Přetrvává totiž mýtus, že pachatelem tohoto trestného činu je pomatený úchyl, který v parku vyběhne z křoví, ženu znásilní a pak zase zmizí,“ uvedla Veronika Ježková, která loni podrobila rozboru 55 rozsudků nezpochybnitelných znásilnění od pěti krajských soudů. Rozbor potvrdil, že tři čtvrtiny znásilněných žen nebo zneužitých dětí pachatele znají. Hodně pachatelů pochází totiž z nejbližšího rodinného okolí. „Jsou mezi nimi partneři, dokonce i dědečkové,“ upozorňuje Ježková. Podle Polákové přibývají mezi pachateli senioři a dokonce, což je nejzávažnější, i žáci základních škol. Při zkoumání rozsudků došla ke zjištění, že nepodmíněné tresty odnětí svobody byly uloženy jen v polovině případů. Čtyřicet procent rozsudků bylo podmíněných, deset procent skončilo zproštěním viny.

Stigma na celý život

„Zvláště odstrašující byl případ ani ne pětileté holčičky, kterou znásilňoval vlastní dědeček,“ říká Ježková. Senior odešel od soudu s podmínkou, protože podle znaleckého posudku se na dítěti neprojevily negativní psychické následky. Právě psychika je to, co je u oběti znásilnění nejvíce poškozeno. „Řešil jsem psychický stav ženy, kterou násilník brutálně znásilnil a pak ji shodil z náspu, takže skončila na vozíku,“ komentuje duševní problematiku znásilnění psychiatr Jan Cimický. Kromě špatné psychiky musela žena kvůli bolestem ze zranění brát utišující prostředky a stala se z ní v podstatě narkomanka. Násilí, a nemusí se podle Cimického jednat jen o brutální znásilnění, je pro psychiatra i psychologa práce na dlouhé roky. „Nikdy nemůžete zaručit, že oběť násilí strašný zážitek někdy ze vzpomínek vytěsní.“

Ženy ponižují i obhájci

Hned po samotném znásilnění je pro ženy stresujícím zážitkem především soudní projednávání. Tam musejí odpovídat podle Ježkové také na ponižující, značně intimní dotazy. Musejí dokazovat svůj „vážně míněný odpor“, což je prý mimořádně stresuje. „Z oběti se málem stává viník. Advokáti obviněných se někdy chovají k ženám až amorálně,“ dodává ředitelka Poláková. Ženy proto často od trestního oznámení proto ustoupí.

Výrazně se od roku 2004 zlepšil přístup vyšetřovatelů. „Policisté procházejí školením,“ připomíná ředitelka proFemu. Policie v Česku má taky k dispozici více než 60 místností určených k výslechům obětí trestných činů, především se sexuálním podtextem. Domácké prostředí přispívá k tomu, aby se děti nebo týrané a znásilněné ženy nebály vypovídat.

V Evropě jsou tresty za znásilnění výrazně přísnější Každá země přistupuje k tomuto trestnému činu rozdílně. V Česku je horní sazba osm let. Ve Francii pachatel odejde od soudu minimálně s 15 lety vězení. Pokud znásilní oběť pod 15 let, těhotnou ženu, nebo partnerku či manželku, může mu soud uložit až 20 let. Pokud použije mučení, nebo oběť dokonce zemře, čeká ho až 30 let. V Belgii je nejnižší trest deset let, jestliže je oběti více než 16 let. U nezletilých postižených mezi 14 až 16 lety hrozí násilníkovi 15 až 20 roků žaláře. Je-li obětí dítě mladší deseti let, je sazba určena v rozmezí dvacet až třicet let. V Itálii lze vyfasovat za znásilnění manželky nebo partnerky až dvanáct let. Na rumunské pachatele myslí tamní trestní řád pěti až dvanácti lety, pokud je oběť v péči pachatele a pokud ji zneužije vedle násilí i k výrobě pornografie.