Jak naše rozhodování ovlivňují volební plakáty nebo ostatní politická reklama?
Politický marketing hraje vždy roli, ale hlavně funguje kontaktní kampaň. Když politik jde za voličem na náměstí, do ulic. Vytvářejí se tím vzájemné sympatie. Na druhou stranu jsou lidé podle našich průzkumů často otrávení. Tři čtvrtiny ji zaznamenají, ale pokud jde o ovlivnění, často tvrdí, že to na jejich volbu nemá vliv. Alespoň to v průzkumech deklarují.
Kdy naopak záplava tváří vytvoří averzi a my raději volíme někoho jiného?
Protestní volba může nastat také, především ke konci volební kampaně. Naprosto rozhodující to není.
Kolik procent lidí v tom případě reklama ovlivní?
Přibližně deset procent.
Kdy je nejúčinnější s vylepováním plakátů začít? Dva měsíce před volbami, nebo poslední týden?
Logika věci říká, že když máte před očima něco dva měsíce, omele se to. Když přijde něco efektivního v posledních třech dnech, může to mít daleko větší efekt.
V čem se komunální, případně senátní volby liší od těch do Poslanecké sněmovny?
Sněmovní volby vykazují dlouhodobě, na české poměry, vysokou účast, kolem šedesáti procent. Komunální se pohybují někde mezi pětatřiceti až čtyřiceti procenty. Lidé mají pocit, že ve sněmovních volbách se jedná o globální a zásadní témata. Poslanecké a také prezidentské volby lidé řadí k volbám prvního řádu, komunální, senátní, krajské a evropské do druhého řádu. Je to zajímavé už proto, že v komunálních volbách se rozhoduje o tom, co ovlivňuje naše životy a osudy nejblíž k nám.
V komunálních volbách uspějí častěji, hlavně v menších sídlech, místní sdružení, velké strany často paběrkují.
Lidé znají kandidáty osobně, mají k nim užší vazby.
Proč často selhávají, hlavně v senátních volbách, známí lidé, třeba umělci?
Jednou jsme se ptali, kdo by měl být v Praze primátorem. Respondenti odpovídali, že člověk se zkušenostmi z komunální politiky. To je asi odpověď na tuto otázku.
Když hovoříte o Praze, řeší voliči, jestli bude primátor Pražák, nebo „náplava“? Prahu už vedl Moravák, teď Slovenka.
V kampani se objevují hesla jako „my jsme z Prahy“. Lidé to ale moc neřeší.
Záleží voliči na tom, aby jeho hlas nepropadl, a tak to nakonec do urny hodí někomu, kdo má šanci projít a pohybuje se v průzkumech nahoře?
Někdy nejdou nakonec lidé k volbám proto, že si myslí, že strana má dost příznivců, že vyhraje i bez jejich účasti. Voliči se rozhodují u těch stran, které jsou na hraně, jestli se do Sněmovny nebo zastupitelstva dostanou, nebo ne. Pak je to může motivovat, aby je volili.
Tají lidé v průzkumech, koho budou volit? Dřív se to týkalo hlavně příznivců komunistické strany.
Myslím si, že koncept „stydlivých voličů“ v rámci předvolebních průzkumů je v posledních letech již zanedbatelný, nebo dokonce zcela překonaný. Doba, kdy byli voliči KSČM z řad starší generace „traumatizováni“ událostmi před rokem 1990 a odmítali někomu přiznat, že budou stranu volit, již pominula. I proto, že dnes mají pomyslné máslo na hlavě skoro všechny strany, navíc lidé zapomínají. To se týká třeba i mediálně bičované strany, jakou je SPD, kterou můžeme definovat spíše jako stranu protestní, takže pro jejich příznivce či voliče by mělo být spíše pýchou se k volbě doznat.
