A stejné je to i u posledního počinu prozaika, ale i písňového textaře Štěpána Kučery. Jak anotace titulu Alžírské arabesky prozrazuje: „Nápaditě i zábavně v nich krouží na pomezí cestopisné reportáže, autofikce a beletrie, inspiraci našel také v orálním vypravěčství. K rozhovorům s tamními obyvateli přidává i mikropovídky a črty, písňové texty či úryvky z knih. Mozaiku spojuje téma jednoho města, v němž autor ohledává alžírskou společnost a kulturu.“
Spisovatel několikrát nominovaný na cenu Magnesia Litera dodává, čím je dnes pro něj africké město, do kterého Albert Camus zasadil děj svého slavného Cizince: „Městem koček a ptáků, kde jsem pořád cizincem, ale mám tam vyšlapané vlastní cesty k moři.“
(Pozn. red.: Autor interview si se Štěpánem Kučerou tyká, znají se z Libereckého autorského kruhu, jehož jsou oba členové.)
Štěpáne, tvůj poslední román Největší lekce dona Quijota byl v Alžírsku přeložen do francouzštiny. Jaké to je, když tvé dílo hovoří také tímto jazykem? Jak jsi s překladem spokojen? Cítíš se teď jako „světový“ autor?
Moje francouzština stačí tak na konverzaci o počasí, takže kvalitu překladu nedokážu posoudit, ale první ohlasy frankofonních čtenářů jsou velmi pozitivní, takže se to snad povedlo. Paní překladatelka je pečlivá, během překládání se mnou konzultovala některá slova, a dokonce v českém vydání našla faktickou chybu, kterou jsem já přehlédl. Knížka vyšla v Alžírsku a ve Francii. Jako „světový autor“ se samozřejmě necítím, ale jsem vděčný za možnost zpětné vazby od zahraničních čtenářů. Hrdina mého románu, potulný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli, se narodil v Alžíru a teď se v překladu vrátil domů, což je pěkné završení jednoho příběhu.
Jak se to vlastně celé přihodilo? Mám na mysli vydání zmíněné knihy v Alžírsku. A jak ses pak v dějišti svého díla najednou ocitl ty sám?
Byla to šťastná náhoda. Paní Lenka Pokorná, tehdejší česká velvyslankyně v Alžírsku, se na internetu dočetla, že jsem vydal román, který se v Alžírsku odehrává, a zaujalo ji to. Oslovila jednoho alžírského nakladatele, kterého to zaujalo taky, a zároveň mě pozvala k návštěvě Alžírska, abych tu zemi, kterou jsem si literárně vysnil, taky viděl na vlastní oči.
Jak dlouho jsi na severu Afriky pobýval?
Předloni na podzim jsem v Alžírsku strávil měsíc, pak loni na jaře týden – z těch dvou návštěv jsem čerpal při psaní Alžírských arabesek – a do třetice jsem přijel loni na podzim jako host tamního knižního veletrhu. To už byly Arabesky hotové.
Co jsi věděl o Alžíru a Alžírsku před cestou? Asi něco ano vzhledem ke tvému Quijotovi… A bylo to tak i v realitě?
Nečekal jsem, že uvidím Alžír šestnáctého století, o kterém jsem psal ve svém románu v souvislosti s Cervantesovým zajetím, a nebyl jsem v šoku, že to tam nevypadá jako v Příbězích tisíce a jedné noci. Nastudoval jsem si něco o moderní alžírské kultuře a historii, ale realita byla pochopitelně mnohem pestřejší, živější a silnější, než se člověk dočte v učebnicích.
Arabesky jsou něco na pomezí cestopisu, reportáže, autofikce, beletrie. U tebe není neobvyklé, že „mícháš“ žánry, ale proč zrovna tato žánrová cesta? Asi chápu, že pobyt nebyl až tak dlouhý třeba na důkladný cestopis, další román...
Skládat střípky nekonečné mozaiky mi v tomhle případě přišlo jako nejupřímnější způsob psaní. Ráz té knížce dalo vlastně už první setkání s letištními policisty – byla to scénka připomínající něčím díla Franze Kafky, který je mimochodem v Alžírsku velmi oblíbený. Než mě vpustili do země, podrobili mě policisté důkladnému výslechu, během něhož jsem jim svojí lámanou francouzštinou musel převyprávět děj svého románu, asi aby zjistili, jestli se za spisovatele jenom nevydávám. Pokládali mi přísné doplňující otázky jako „co je don Quijote?“ a „co je Cervantes?“. Takovou debatu o literatuře jsem nikdy předtím nezažil. Pochopil jsem, že v Alžírsku nemusím konstruovat žádný „velký příběh“, že postačí, když si budu zapisovat.
Nakoukl jsi do místní literární scény, knižního provozu. Jak se tam literatuře daří a jaký je v zemi knižní trh?
Nejsem samozřejmě odborník na kulturní provoz severní Afriky. Obecně se dá říct, že je tam silnější tradice orálního vyprávění než literatury, navíc občanská válka v 90. letech utlumila alžírský kulturní život, ale přesto se třeba zmíněný knižní veletrh stal pro Alžířany velkou událostí a na výstavišti, kde akce probíhala, nebylo k hnutí. Lidé přijížděli i ze vzdálenějších regionů, rodiny s dětmi, školní třídy, mladí i staří korzovali mezi stánky a na besedách s autory bylo plno. Ten veletrh měl i svoji kauzu.
Ta mě zajímá...
Francouzská nobelistka Annie Ernaux, která měla být hlavní hvězdou, nedostala vízum ke vstupu do země, zřejmě proto, že předtím podepsala otevřený dopis alžírské vládě na podporu zdejších vězňů svědomí, konkrétně novináře a vydavatele Ihsána al-Qádího odsouzeného k několika letům vězení. Alžírská vláda podporuje mainstreamovou, nekonfliktní kulturu, nezávislá umělecká scéna to má těžší. Ale situace alžírské kultury je samozřejmě barevnější, než se vejde do odpovědi v novinovém rozhovoru. Při svém prvním pobytu jsem navštívil třeba festival komiksu. Na výstavním prostoru pod památníkem mučedníků, symbolem alžírské státnosti, běhali náctiletí oblečení v kostýmech Batmanů a Spidermanů nebo nalíčení ve stylu japonských mang. To byl výjev, jaký si s kulturou severoafrické islámské země obvykle nespojujeme.
Z tvých arabesek mi vyplývá, že je Alžírsko taktéž zemí plnou příběhů. Ty se vyprávěním a příběhy hodně zabýváš. Když odmyslím jiné kulturní prostředí, tradici či historii, jaké jsou podle tebe ty alžírské „vyprávěnky“? A mají všechny příběhy na světě nějaký společný rys? Nebo jsou různé anebo kráčí stále o jeden velký světový příběh?
O tom vlastně Alžírské arabesky jsou, o hledání společných příběhů, o překračování hranic pomocí vyprávění. Výzvou k přečtení Arabesek bych tedy mohl tuhle odpověď ukončit, ale přidám aspoň jeden krátký příběh, jak jinak. Vždycky se mi líbilo vyprávění o poutníkovi, který marně hledá poklad na druhém konci světa, a nakonec ho najde pod prahem vlastního domu – vyprávěla o něm už kdysi Šeherezáda a Paulo Coelho ten motiv zpopularizoval ve svém románu Alchymista. A teď odbočka.
Jistě, pojďme trochu změnit směr...
V Alžírsku mě zaujaly tarouty, prastaré cypřiše rostoucí na Sahaře, které tam rostly, ještě když na místě pouště bývala step s žirafami a nosorožci a pravěcí lidé tam tvořili svoje fascinující, tajemné jeskynní malby. Tarout se v mojí knížce stal symbolem paměti krajiny i lidstva, opakovaně se tam k němu vracím, ale na vlastní oči jsem ho v Alžírsku neviděl, protože na Saharu jsem nejel. Až po návratu, na jednom pražském čtení z Arabesek, jsem se dozvěděl, že jeden tarout roste – v liberecké botanické zahradě. Vypravili jsme se tam pak s rodinou z Jablonce v rámci nedělního výletu, a tak jsem poprvé, skoro „na prahu vlastního domu“, uviděl potomka těch pravěkých pouštních pamětníků. Dcera mi přitom seděla na ramenou a tahala mě za uši, takže jsem moc neměl možnost před taroutem rozjímat, ale o to to bylo celé vlastně pěknější. Takže ano, některé příběhy máme my lidé společné a věčně se nám vrací.
Máš nějaký příběh, který se nevešel do knihy? Nebo situaci, co si v ní nezpracoval? A podělíš se případně?
Takových příběhů a situací je hodně. Třeba když mi alžírští kamarádi vyprávěli, jak těžce prožívali poslední léto, kdy teploty v Alžíru vystoupaly až k 50 stupňům, na což nejsou zvyklí ani oni. Taková ukázka klimatické změny v praxi by myslím byla důležitá i pro nás české čtenáře, takže jsem litoval, že Arabesky byly tou dobou už v tiskárně. Ale jedno z nejsilnějších setkání jsem zažil při své poslední návštěvě loni na podzim.
Co se ti přihodilo?
Kamarád mě vzal za svojí babičkou, která neumí číst ani psát, ale vypráví kouzelné příběhy. Zúčastnil jsem se rodinné večeře a pak babička začala vyprávět – berbersky, kamarád mi to tlumočil do angličtiny. Některé příběhy vycházely z Koránu, některé z kolektivní paměti alžírské kasby, některé z jejího vlastního života. Ta babička udržuje paměť vyprávění, jak ji zná od svých předků, jsou to poetické, imaginativní příběhy.
Třeba ten o muži, co rozříznul meloun a uvnitř našel město, tak do toho města sestoupil a uviděl tam... a tak dále. Anebo ten, jak do babiččiny vesnice měl přijet generál de Gaulle a francouzští vojáci chtěli, aby mu vesničané provolávali slávu, jinak že je zastřelí, jenže vesničané věděli, že alžírští odbojáři uříznou hlavu každému, kdo by de Gaullovi provolával slávu, takže byli v neřešitelné situaci, až jednoho moudrého starého muže napadlo... a tak dále. Když jsme odcházeli z babiččina domu, nad Alžírem svítily hvězdy a já řekl tomu kamarádovi, jak je mi líto, že tohle setkání už nemůžu zařadit do svojí knížky. Odpověděl: „Ničeho nelituj, třeba je to začátek něčeho nového.“ Tak uvidíme.
Čím je pro tebe teď Alžír?
Město koček a ptáků, kde jsem pořád cizincem, ale mám tam vyšlapané vlastní cesty k moři. Město, kam se snad jednou vrátím – jak říkají místní: inšáalláh.
