metro.cz

Počasí v Praze

10 °C / 20 °C

Sobota 27. dubna 2024. Svátek má Jaroslav

Potřebuji i chvíle, kdy jsem sám se sebou, říká nový arcibiskup Nuzík

  10:12
V dětství se chtěl stát hajným nebo malířem pokojů, vyučil se však soustružníkem a nakonec vystudoval teologickou fakultu v Olomouci a stal se knězem. Sedmapadesátiletého Josefa Nuzíka, který stál třináct let po boku Jana Graubnera, papež František jmenoval novým olomouckým arcibiskupem.
Papež František jmenoval novým olomouckým arcibiskupem biskupa Josefa Nuzíka,...

Papež František jmenoval novým olomouckým arcibiskupem biskupa Josefa Nuzíka, rodáka ze Strání. (březen 2024) | foto: Filip Fojtík, MAFRA

Rodák ze Strání bude na arcibiskupský stolec slavnostně uveden 13. dubna během obřadu, který bude součástí mše v katedrále svatého Václava.

„Měl jsem možnost tuto službu poznat zblízka a vím, že to není lehké. Spíš by bylo lidsky bližší zůstat v pozici druhého, třetího muže než být tím prvním. Na jednu stranu teď cítím radost a na druhou zdravou obavu a pokoru,“ přiblížil Josef Nuzík v rozhovoru pro MF DNES.

Byla to „nabídka“, která se neodmítá?
Vycházím z toho, že jmenování předchází nějaký proces, ve kterém se probírá možná deset dvacet kandidátů. A když z toho vzejde jedno jméno, tak to vnímám tak, že jsem si to nevymyslel. V církvi to tak je s každým jmenováním. Kněz si to nevybírá. Spojí se vnuknutí Boží s konkrétní situací.

Byl jste překvapený?
Ano, protože nevnímám, že bych měl všechny dary, které by se i podle církevního kodexu od biskupa čekaly. V něm se mluví o doktorátu, který nemám, nebo o světovém rozhledu, a já jsem přitom nestudoval jinde než v Olomouci. Takže protiváhy, proč bych to neměl být já, by se také našly.

Mluvil jste o vlastnostech, které vám do této funkce chybějí. Jaké by to měly být?
Myslím, že arcibiskup by měl mít v sobě kus diplomacie, aby i složité, nepopulární nebo velmi osobní věci dokázal říct s taktem a citlivostí. Tohle se stále učím. Také situace, které překvapí a zaskočí, by měl přijmout s klidem. To jsem se učil od pana arcibiskupa Graubnera. I když přišly nečekané věci, které ve mně vzbudily emoce a vnitřní neklid, on byl pokojný.

Ve vašem rodném Strání mi říkali, že jste už v dětství působil tak, že se vydáte na kněžskou dráhu. Kdy jste si to uvědomil?
Mohl jsem vyrůstat ve věřící a zemědělsky založené rodině. Tatínek vždy opakoval, že zemědělec je závislý na počasí a počasí na Pánu Bohu. Proto jsem od dětství vnímal, že víra je cosi naprosto přirozeného. Ale když jsem začal dospívat, tak jsem pochopil, že každý musí víru uchopit sám, ne kvůli rodičům. Někdy kolem sedmé osmé třídy se mě náš pan farář ptal, čím chci být. Já chtěl být hajným nebo malířem pokojů, protože mi barvy voněly. A on mi řekl, že bych mohl být také knězem. Na to jsem odpověděl: „To teda ne.“ Pak to ale vnitřně začalo růst.

Jak konkrétně?
Měl jsem rád Ježíše, rád jsem chodil do kostela a cítil jeho sílu po svatém přijímání. Chodíval jsem mnohokrát a sám do našich kopců k Javořině. Na tom mám kněžský život a teď už i biskupský postavený, že bez vztahu s Ježíšem, kterého oslovuji hned ráno, když se probudím, i večer, než usínám, bych si život nedokázal představit.

Na střední škole jste se vyučil soustružníkem. Bylo pro vás později těžké rozhodnout se pro kněžství?
Probojovával jsem se tím. Třeba jsem se platonicky zamiloval a byl jsem rád, když jsem s tou dívkou cestoval v autobuse nebo jsme vedle sebe stáli na zastávce. Ale vnitřně jsem pořád cítil, že kněžství je víc. Že i když s tou dívkou nebudu, tak nebudu smutný. Sbíral jsem odvahu k tomu přiznat si, že být takto odlišný není prohra, ale cosi výjimečného. O to víc, že jsem byl z obyčejné rodiny, kde jsem měl deset sourozenců.

Papež jmenoval Josefa Nuzíka novým olomouckým arcibiskupem

To je asi víc, než bylo i na Strání obvyklé.
Tím jsme byli podivní. Ve škole se nám posmívali. A když jsme se pak doma ptali, proč je nás tolik, tak nám rodiče říkali, že nás jednoduše chtěli mít všechny a že nás mají rádi. To bylo najednou víc než hlas prostředí, které tomu nerozumělo. A tato víra mých rodičů stojí i za tím, že Bůh dal kněžské povolání do naší rodiny. Brali se v roce 1955, kdy se v Československu rozvíjel komunismus. Byli silně věřící a tatínek v Praze, kam v zimě jezdíval na řepnou kampaň, prožíval konverzi od tradiční víry tady na Strání k té hlubší. A jednou tam potkal kněze, který mu říkal, že jestli chce udělat něco pro církev té doby, měl by mít velkou rodinu a vychovat děti ve víře.

Rodina vás tedy ve vašem rozhodnutí podporovala?
Že chci být knězem, jsem ze začátku sdílel asi jen s tatínkem. Měl rád knihy, literaturu, která uměla zapálit srdce pro Ježíše. A uvědomoval jsem si, že Bůh není něco, ale někdo. Poprvé jsem to živě zažil asi v šesté třídě.

Povídejte.
Měli jsme jet autobusem na několikadenní výlet a mně vždycky bývalo zle, zvracel jsem. Proto jsem tam na jednu stranu neměl chuť jet, na druhou stranu jsem chtěl být se spolužáky a něco vidět. Tak jsem to několik dnů předtím svěřoval Ježíši jako své tajemství. A stal se velký div, který opravdu přisuzuji vyslyšené modlitbě. Na cestě mi poprvé v životě vůbec špatně nebylo. A tak to šlo životem dál. Necítil jsem se sám, Ježíš byl se mnou.

Josef Nuzík

Narodil se 25. července 1966 v obci Strání na Uherskohradišťsku. Po maturitě pracoval jako soustružník v Uherském Brodě.

Kněžské svěcení přijal v roce 1995 a působil v Novém Jičíně. Jeho dalšími působišti byly Luhačovice (1996–1997), Nivnice (1997–2003) a Štípa u Zlína (2003–2005), kdy byl také děkanem vizovického děkanátu.

Od roku 2005 sloužil jako vicerektor kněžského semináře v Olomouci a roku 2009 jej arcibiskup Jan Graubner jmenoval svým generálním vikářem.

V červenci 2017 byl jmenován pomocným biskupem olomouckým, v létě roku 2022 byl po odchodu arcibiskupa Graubnera do Prahy zvolen administrátorem arcidiecéze.

Dne 9. února 2024 jej papež František jmenoval novým arcibiskupem

Byl jste samotář?
To ne, tvořil jsem s klukama partu, ministrovali jsme spolu v kostele, chodili jsme s harmonikou na Velikonoce po děvčatech, na Štěpána, na Nový rok. A také jsme v dospělosti opékali maso s bečkou piva. Kamarádství pro mě hrálo velkou roli. Dokonce jsme měli tak silnou partu, že jsme se jednou domluvili, že budeme skákat pod šable.

Což jsou tradiční mečové tance na Slovácku.
Chodili jsme ke kamarádovi, tam jsme se to naučili a v roce 1985 jsme skutečně skákali na fašanku. Jsem za to rád. Dodnes si pamatuji, jaká to byla dřina.

Zopakoval byste si to?
Určitě, ale bylo to náročné na dýchání i pohyby a obávám se, že už bych to asi nezvládl.

Je Slovácko stále silně religiózním regionem?
Věřících ubývá všude. Jen za dobu, co jsem knězem, ubyly desítky tisíc návštěvníků bohoslužeb. A také se mění podstata víry. Nedomnívám se, že by lidé nevěřili, spíš nedokážou svůj vztah víry sdílet plně tak, jak to bylo například před revolucí. Tehdy bylo jediným vyjádřením víry, že šli lidé do kostela. Dnes se rodiny starají o hypotéky, je pro ně náročné všechno zvládat a neděle je pro ně dilema: mám být s dětmi a odpočinout si, abych mohl fungovat dál, nebo jít do kostela?

Přibývá i těch, kteří nechodí do kostela pravidelně, ale třeba jen jednou za měsíc. Někdo také žije víru i bez návštěvy bohoslužby, protože si poslechne podcasty nebo přednášky na YouTube. A nejsou to lidé, kteří by nevěřili, ale rozměr víry není u nich jen v tom, že by přijímali svátosti.

Je to pro církev věc, kterou chce řešit?
Když se člověk otevře síle církve, kterou má právě ve svátostech, kdy tam musí být kněz či prostor chrámu, tak otevře nový zdroj. Přirovnal bych to k autu. Dnes už mají všechna auta posilovače řízení, je to jiné než u starých vozidel. A když někdo žije s církví i skrze svátosti, vyzpovídá se několikrát za rok a přijde ke svatému přijímání, pozná více sílu víry.

Co odklon lidí od chození do kostela způsobuje?
Myslím, že to je tlakem doby. Svět v lidech vytváří touhy a nabídky, co všechno mohou mít. A víra jde zdánlivě proti tomu, protože říká: A myslíš, že to všechno potřebuješ? Nevidíš krásu i v tom, že na nějakém místě nebudeš, že si toto nekoupíš, že toto nedostaneš? Víra není cestou, která by mi něco brala. Naopak, dává nám mnoho, jen v jiné rovině.

Co s tím budete dělat?
I přede mnou se všichni biskupové snažili zjistit, jak lidem přiblížit Boha. Jak jim sdělit, že je to někdo, kdo je živý, že se mnou může řešit, co mne trápí, jaké mám potíže v práci, starosti s dětmi nebo nemocnými rodiči. A tomu je potřeba uvěřit, že Bůh je se mnou. To je poselství. Já mám biskupské heslo: Hlásat radostnou zvěst. A jak ji předat? Zájmem o člověka. Protože v době komunismu působila církev jen v kostelích. Dnes máme velký prostor i jinde.

Jak to myslíte?
Je řada výročí obcí, událostí, kulturních akcí a ke každé se může přidat i duchovní poselství. To jsem zažil mnohokrát. Před časem jsem sloužil mši na Maršově u Uherského Brodu, kde si připomínali padesát let od doby, co se tam utrhl svah a osadu poničil. V Olomouci je zase řada kulturních událostí, vernisáží a podobně, které jsou vždycky spojené s křesťanským poselstvím.

Vězeň z Arcibiskupského paláce Matocha má minci se svou podobiznou

I církev se musí zabývat touhou lidí po individualitě. Je to pro vás výzva?
Dnešní svět rozsekal společnost na kousky, mnoho lidí ztratilo smysl života a zároveň se podporuje právo na to být šťastný a nevnímat, že moje právo končí tam, kde začíná právo druhého člověka. To všechno podporuje slepé cesty. Musíme si dávat pozor, abychom lidi neostrakizovali a neodsuzovali muže, který sám sebe vnímá jako ženu. Církev i k těmto lidem přichází. Ale zároveň nemáme právo říct, že je to vlastně jedno, že si každý může zvolit, co chce. Pořád vycházíme z toho, že Bůh vytvořil člověka jako muže a ženu a že manželství a rodina je pro společnost pořád budoucností.

Papež František povolil žehnání stejnopohlavním párům. Překvapilo vás to?
Snažím se to pochopit a přijmout. A nevidím v tom to, co asi vidí mediální svět, že bychom homosexuální páry postavili na roveň rodiny.

Jan Graubner byl arcibiskupem dvaatřicet let. Dokážete si představit, že budete ve funkci také tak dlouho?
Nedokážu. Nejsem člověk, který by hleděl moc do dálky. Ale ne že bych nad diecézí nepřemýšlel. Přemýšlím nad tím, co budeme dělat, když nám stále bude ubývat kněží nebo když lidé ještě více přestanou chodit do kostela.

Jak se „lákají“ noví kněží?
Jak říká list Židům – k tomu musí být člověk povolán. Vnímám, že síť farností je ještě od Marie Terezie. Kněží v některých oblastech, které se vylidňují, už nemají bohoslužby ve třech místech poblíž sebe, ale jen na jednom místě. Takže se možná vytvoří v uvozovkách misijní území, kde bude bohoslužba v jiném rytmu, než bývala. To se nabízí jako cesta. Také věřím, že když bude u lidí touha po kněžích, budou se rodit i tato povolání. Také sledujeme, že v celé republice přibývá ženatých mužů, kteří chtějí sloužit v církvi jako jáhnové. Mohou pohřbívat, vést bohoslužby, křtít, podávat svaté přijímání.

Budete mít vůbec v nové funkci nějaký volný čas?
Stále ho ubývá, ale potřebuji ho. Říkal jsem i svým sekretářům, aby pamatovali na to, že nemohu být pořád jen v práci, v kanceláři a mezi lidmi. Že potřebuji mít chvíle, kdy budu sám. To je věc i duševní hygieny. Mám v Google kalendáři výraz „osobní prostor“ a vím, že když mám za sebou čtyři pět dní, kdy jsem od rána do večera s lidmi, tak mi hodně pomůže volné odpoledne. V tom bych rád pokračoval. Vím, že když se trochu vyspím a pomodlím a zajdu na „moji“ Lysou horu nebo na Praděd nebo jenom obejdu Olomouc, budu se poté cítit lépe.

Dopřejete si nějaké divadlo nebo koncert?
Nedávno jsem potkal ředitele divadla a říkal mi, že jsem u nich už dlouho nebyl. Ale vernisáží je hodně a někdy se podaří být i čtyřikrát za týden na koncertě. Na stole mám knihu kriminálních případů z Olomouce a mám rád rovněž historické knihy. Posledních pár let jsem si zamiloval poslouchání podcastů, takže když se balím na cestu nebo připravuji něco v kuchyni, dám si do uší airpody a poslouchám komentáře a rozhovory z nejrůznějších oborů.

Autor: Jana Fuksová
  • Nejčtenější

HBO zhorší kvalitu svým předplatitelům, „levný“ Netflix se brzy chystá k nám a je to hit

19. dubna 2024

STRÁŽCE STREAMU Internetová televize HBO Max, jak ji uživatelé doposud znají, zanikne ve druhé polovině května....

U sebe doma vyrobím, na chalupě si pak posvítím? Jenže je to trochu jinak

22. dubna 2024  18:30

České obecné fotovoltaické prostředí srší optimismem, ale současně v něm vládne mezi lidmi hodně...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Braník ve víru změn. Nový biotop hlídá tučňáčí rodinka. Z ohořelé ostudy bude park

23. dubna 2024  5:30

Kouř na obloze a zvuk sirén. V Braníku v poslední době evergeen. Opuštěný areál bývalých stavebnin...

Česko nalezlo novou drogu. Jmenuje se workoholismus a je hodně rozšířená

25. dubna 2024  10:51

Závislost na práci jako nový fenomén? Upracovat se k zbláznění není pro některé lidi žádný problém....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hovoríte po engliš? Češi nejsou žádní lingvisté, někteří politici obzvláště

25. dubna 2024  5:16

S výukou jazyků to nebylo po roce 1989 snadné. Ruštinářů bylo jako psů, na západní jazyky se někde...

Obyvatelé Poruby navrhli proměnu sedmi dvorů, vítěz získá až pět milionů

27. dubna 2024  10:15

Sedm projektů na úpravu dvorů u obytných domů letos navrhli obyvatelé Poruby v participativním...

Historická krajina u plaského kláštera získala prestižní titul Evropské dědictví

27. dubna 2024  10:07

Historická krajina severního Plzeňska v okolí kláštera Plasy získala prestižní označení Evropské...

Z českých krajin mizí původní druhy rostlin, nahrazují je teplomilné, uvádí studie

27. dubna 2024  11:42

Původní druhy rostlin z české přírody mizí, krajinou se šíří teplomilné a nepůvodní druhy....

Praha 4 v nájemní pasti. Inflační doložka ročně zvedá nájem radnice o miliony

27. dubna 2024  11:42

Nájem radnice Prahy 4 v soukromé budově v Krči stále citelněji vysává rozpočet městské části. V...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!