První, co jsem při příchodu na olympijský stadion spatřila, byla scéna znázorňující britský venkov. Tu jsem znala už z fotek, ale vidět to naživo je něco úplně jiného. Ovšem ti, kteří se těšili, jak se v televizi vynadívají na pasoucí se ovečky, byli zřejmě zklamaní. Moc jsme si jich totiž neužili. Scény se totiž střídaly poměrně rychle.
S údivem jsem sledovala, jak skvěle je zorganizována výměna prostředí ve středovém oválu.
Hudbu museli slyšet až v centru
Asi jediná věc, která mi trochu vadila, byla hodně hlasitá hudba, u které jsem měla pocit, že musí být slyšet až ve vzdáleném centru Londýna.
Program byl vymyšlen vtipně, zároveň zde byl ale i prostor pro dojímací se typy. Já osobně jsem se hodně nasmála při pohledu na Rowana Atkinsona (Mr. Beana) hrajícího na klávesy. Nebo možná výstižnější by bylo říct na jednu klávesu.
Kde je vlastně královna?
Po příchodu královny na stadion mi zabralo dost času najít, kde vlastně její výsost sedí. Být na jednom stadionu s královnou a nevědět, kde je, pro mě bylo dost frustrující. Nakonec jsem na to ale naštěstí přišla.
Trochu nudnější pasáž přišla při nástupu všech výprav. Výhodou televizního diváka je, že si může odskočit, uvařit si kávu a podobně. To ovšem přímo na místě jaksi nejde. Ale přečkala jsem to a po pěti hodinách na stadionu se mi dostalo zadostiučinění. Sledovat naživo zapálení olympijského ohně je zážitek, na který rozhodně nezapomenu.
