Na olympijské střelnici by měly být slyšet jen tlumené zvuky ran z pušek. Alespoň to jsem si myslela, než jsem šla na střelbu v olympijském Londýně. Tady to totiž neplatí. Obzvlášť, když střílí domácí závodníci. Při dost hlasitém povzbuzování jsem si chvílemi říkala, že by je měl někdo zklidnit. Protože i mě samotnou toto burácení rušilo.
Komu dnes fanditČeská esa v akci
Kompletní program na najdete na oh.idnes.cz. |
Klidu mé duše nepřidala ani sama Kateřina Emmons, na kterou jsme se šli podívat. Při střelbě v kvalifikaci si dávala načas. Říkala jsem si ale, že to má určitě zmáknuté, že to v limitu bez problémů stihne. Nebyla to tak úplně pravda. Takže jsem držela pěsti nejen, aby trefovala desítky, ale aby všechny rány stihla. Povedlo se.
Místo radosti obavy
Katka se radovala, že to má za sebou, já že je ve finálové osmičce. Jenže ejhle. Dozvěděli jsme se, že musí jít ještě do rozstřelu. A přišlo největší napětí. Byla by to přece škoda, kdyby se Češka nedostala do finále. Ovšem první dvě rány z pěti nebyly úplně přesvědčivé a já jsem začala mít trochu obavy. Před každou další střelou napětí rostlo. Ale povedlo se. A mně se ulevilo.
V televizi to člověku ani tak nepřijde. Obrazovka vám totiž tak dobře nezprostředkuje napětí, které je často i v samotném sportovci.
Teď už vím, že na další střelecké závody se mám vyzbrojit i já. Trpělivostí.
