Jako novinářka se Michaela Losová setkává s různými příběhy celý život, ale osudovou se jí stala schůzka s dívkou, která trpí alopecií. „Mám pocit, že má něco najednou smysl, když jsem viděla, jak si šestiletá Vanesa nasadila vlasy a celá se rozzářila,“ vzpomíná Losová na své první předání paruky dívce trpící alopecií.
Jedná se o autoimunitní nemoc, při které vypadávají vlasy. „Moc se o ní neví. Potíž je v tom, že ty děti a ženy už asi nikdy nebudou mít vlasy,“ říká Losová, která se alopecii věnuje už delší dobu. Proto se rozhodla propojit kontakty mezi lékaři, vlásenkářkou a nemocnými. Pomáhá sbírat vlasy i finance na paruky pro osoby trpící alopecií pomocí nadačního fondu Pramen pomoci. Na alopecii totiž neexistuje žádný příspěvek od státu ani poukaz v rámci zdravotního pojištění.
Pro Losovou byl nejsilnějším příběhem první případ malé Vanesy, která ztratila vlasy už ve dvou letech a statečně svůj osud celou dobu snášela. Ve školce jí stačil klobouček, ale po prázdninách už měla jít do školy. „Bála se jít do první třídy, kam chtěla vejít s culíky,“ vzpomíná Losová. Když jsme jí předávali paruku, celá se proměnila. Byla strašně šťastná a pořád si sahala na vlásky,“ říká a upozorňuje, že paruka je nezbytná zdravotní pomůcka, která pomáhá k psychické pohodě. „Kluky to postihuje, ale ti to moc neřeší. Nasadí kšiltovku a jdou. Hrdinů bez vlasů je dost. Hrdinek bez vlasů moc není,“ vysvětluje a dodává: „Ale patnáctiletá Vanesa, co si od čtyř let váže šátek, je podle mě hrdinka.“ Děvče jde také do nové školy a nového kolektivu, takže má trochu obavy a chce vypadat už jako slečna. Proto se přihlásila o paruku.
Nejprve se přikládají a zkouší odstíny vlasů, jestli se líbí. Zároveň se měří velikost hlavy a nasazuje se síťka, aby pevně držela. „Poté vlásenkářka našívá do struktury síťky jeden vlas vedle druhého, řádek po řádku, až je paruka celá hotová. Pak se jde na zkoušení. Je-li delší ofinka, zarovná se, někde se to upraví, dostřihne, podtočí a vyfouká,“ popisuje postup Losová, která spolupracuje s vlásenkářkou Elenou Dobroslavinou. Ta dělá paruky už 25 let, pokračuje tak v rodinné tradici v salonu Magdaléna. „Vytváří takové paruky, že ani nepoznáte, že dotyčná nemá své vlastní vlasy, tak je dojem autentický. Jsou heboučké na dotyk, lehké a naprosto přirozené. Asi si nedovedeme představit, jaký úžasný pocit to je, mít na hlavě zase zdravé a krásné vlasy,“ dodává Losová. Práce na jedné paruce zabere přibližně tři týdny a stojí okolo třiceti tisíc korun. Paruka vydrží věčnost, když ji nikdo neostříhá nebo nepolije nějakým chemickým prostředkem.
Lidé trpící alopecií se mohou hlásit do nadačního fondu, podmínkou je souhlasit se zveřejněním fotek, jak vypadají bez vlasů. „Je to jediný argument pro dárce, ti musí vědět, čemu pomáhají,“ dodává Losová. Hodně lidí nabízí svoje vlasy, ale platit se musí měsíční práce vlásenkářky. Lze použít vlasy delší než 25 centimetrů, aby šly zapoutkovat do síťky. „Dáváme je do databáze a někdy trvá dlouho, než najdeme příjemce. Měli jsme i pána, který daroval velmi kvalitní vlasy,“ uzavírá Losová.
