Kolik map je v současnosti ve sbírkách Národního archivu?
V naší sbírce je přibližně dvě stě padesát tisíc mapových listů. Mnohá území se mapovala v průběhu času mnohokrát. Pokud to můžeme odhadnout, jedná se asi o tři sta tisíc map a plánů.
Který exemplář mapy nebo plánu je nejstarší?
Nejstarší je plán Prahy z roku 1492, není to mapa či plán doslovně, jedná se o vedutu, tedy pohled na město. Do sbírky se dostala nákupem ve dvacátých letech minulého století.
Kvůli výstavě a katalogu jste museli prostudovat množství podkladů.
Obtížné bylo i vybrat zaměření, aby se nejednalo jen o seznam map. Proto jsme zvolili motto, co české země daly Evropě a co nás s Evropou spojuje. Zaměřili jsme se na mapy lesů, protože ty představovaly často hraniční území. V katalogu jsou i mapy vod, na výstavě je například krásné vyobrazení celého povodí Vltavy od Českých Budějovic až do Prahy. Další témata se týkají dolování nerostných surovin, tomu se odborně říká „montana“. Je to součást sbírky dolování a hornictví. Dokumentujeme především Kutnou Horu.
Na výstavě se objevují také plány staveb. Proč?
To je skutečnost, která nás s Evropou spojuje, protože v českých zemích působili zahraniční stavitelé a architekti. Plánů máme v archivu dostatek a je to současně i to, co my dáváme Evropě. Máme na mysli stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Náš archiv vlastní tři jeho plány, z toho jeden nerealizovaný projekt kaple.
Existuje období, které by se dalo nazvat zlatou érou map? Například z výtvarného hlediska.
Určitě pozoruhodné bylo barokní období. To tvoří i základ naší výstavy.
Jak se vyvíjelo mapové měřítko? V počátcích si každý autor plánu nebo mapy zvolil to své, vzdálenosti a rozměry se zřejmě hodně lišily.
Tento vývoj byl poměrně složitý. Na každé mapě, pokud je to tam vyznačené, se to pokaždé měřilo v jiných mírách. Sáhy, lokty a další, a pokud chcete dojít k nějakému výsledku, musíte vše složitě převádět do dnešního měřítka.
Na starých mapách je obdivuhodné, že je lidé vytvářeli bez leteckých či družicových snímků.
Některé mapy dokumentují neuvěřitelnou přesnost zobrazení i bez uvedených možností. Před dvěma lety jsme pořádali výstavu translokačních plánů a tam jsme předvedli plán, kdy jeho zhotovitel vystoupal na Karlštejn, odkud zaznamenal celou krajinu pod sebou. Není to ani jako mapa, ani jako veduta, je to spíš obraz. Zachytil přesně to, co viděl. My jsme dokonce našli konkrétní místo, odkud plán vznikal, krajina je už pochopitelně zcela jiná. Identifikovat se to ovšem dá stále.
Která místa v Čechách lidé nejčastěji mapovali?
Nazvali bychom to konfliktními místy. Hranice. Mezi státy, královstvími, panstvími. Šlo o majetek. Co se týká konkrétních sídel, hodně map, vedut a plánů máme z Prahy. Pak plány a mapy hornictví. Tam si uvědomíte, jak dobývání nerostů měnilo celou krajinu.
Co víme o lidech, kteří plány a mapy tvořili?
Byli to zemští měřiči, nebylo jich moc. Dostávali úkoly, co a kde změřit a zaznamenat. Dostávali za to odměny, ale až po vykonání práce. Takže se zachovaly zprávy, že někdy dostávali peníze velmi pozdě, těžce je ti měřiči od zadavatelů vymáhali. Stávalo se, že zeměměřič zemřel a odměnu za vykonanou práci vymáhala ještě vdova po něm.
Byli autory map i lidé, kteří to měli jako koníček?
V rámci translokačních plánů židovských majetků to zaznamenávali nejen zemští měřiči, ale i lidé, kteří dokázali kreslit. Takže mezi autory plánů staveb, nebo částí staveb jsou například i zedníci. Máme i plány od lékárníka z Loun.
