Nebylo vám líto dát své dílo zdarma cizím lidem?
Jan: Rozhodně jsem nebyl frustrovaný, že jsem investoval do věcí bez nároku na honorář, spíš mě zajímala reakce diváků. Navíc já to dělám běžně. Svá díla zdarma záměrně nechávám v metru.
Veronika: Navíc člověk má prostě dobrý pocit z toho, že si někdo odnáší vaši fotku a stane se součástí jeho bytu.
Proč jste do této akce šli?
Jan: Každé umění bez diváků je mrtvé a čas od času je potřeba se potkat s někým, kdo ho ocení i bez toho, aby na něj musel mít prostředky.
Veronika: Byla to taková výzva, ukázat lidem, co jsem jim chtěla fotografiemi sdělit, a tím se dostat do jejich povědomí. Když lidé diskutovali o mých fotkách, tak je asi i zaujaly, a to je impuls pro mě, že mám zase na příští výstavě ukázat další záběry.
Na který moment z této výstavy nezapomenete?
Veronika: Potěšily mě japonské slečny, které prahly po černobílé fotografii velorexu. Byly si ji zamluvit téměř ihned a do paměti se mi vryla jejich neskrývaná radost, že uspěly.Také se mi líbila diskuse u mé fotky jednoho mostu. Lidé ho sice dobře znají, ale nikdo ho nepoznal, protože byl nafocen za tmy, osvícený jen pouličními lampami. Je zajímavé poslouchat cizí lidi a jejich řeči o tom, co v nich fotka evokuje, a dohady, kde je to focené.
Free Art Friday
|
Jak jste se k umění dostali?
Jan: Jako mladý jsem dělal graffiti. Nemám uměleckou školu, a tak moje tvorba vychází hlavně z dřívější řemeslné praxe. Proto je velice různorodá, ať už se jedná o malbu na vlastnoručně vyrobená plátna, výrobu nábytku, koláže, modely a jiné.
Veronika: Vedla jsem kurzy výtvarných technik, posléze díky nim přispívala do řady uměleckých časopisů. Poté jsem začala více fotit. V poslední době jsem tomu propadla úplně. Fotím krajinu, architekturu, makro, různá dění, portréty, rodiny, svatby a také miminka.
Co se vám honilo hlavou, když jste předávali své dílo zájemcům?
Veronika: Vybrali si fotky dle nálady, oslovily je a nebo jim něco připomněly, vzbudily emoce? Uvažovala jsem z jakého důvodu zvolili právě tu fotografii a ne jinou.
Jaký je váš vztah k umění?
Veronika: Postupem času jsem fotografovala i jiné věci a můj koníček se změnil v opravdovou vášeň, každodenní součást mého života, kterou se snažím vnímat z mnoha úhlů, zachycovat emoce, nálady, lidské pocity. Každá fotografie je jedinečná, má své kouzlo, vypráví příběh – ať je to fotka architektury, zvířete, člověka, věci. Svého miláčka nosím stále s sebou jako mobil a peněženku s doklady. Navíc letos do toho všeho ještě studuji na Pražské fotografické škole.
