RECENZE: Film Gravitace přináší napětí, které visí hodně vysoko nad Zemí

Milovník dlouhých záběrů Alfonso Cuarón natočil technicky dokonalý thriller o znovunalezené chuti žít, v němž si vystačil v podstatě jen se Sandrou Bullockovou a počítačovými triky. Že to nezní příliš lákavě? Navíc když se celá zápletka dá shrnout celkem vyčerpávajícím způsobem zhruba takto: totiž že posádka raketoplánu se při rutinní vesmírné misi na nízké oběžné dráze dostane nešťastnou shodou okolností do roje trosek po sestřelené ruské družici, což přeživším komplikuje návrat na Zem.

Někdy ale ani řídký děj nemusí být minusem. Cuarón totiž dokázal vyplnit svůj film vizuálně vskutku podmanivou podívanou, jež skýtá doslova tělesný zážitek. Už sám začátek, který je natočen v­jednom záběru trvajícím bezmála dvacet minut, je opojný asi jako představa stavu beztíže pro těžkopádné pozemšťany. Velitel mise, žoviální bonviván Kowalski (výborný George Clooney) krouží laškovně kolem raketoplánu s raketovým batohem na zádech, který testuje, zatímco doktorka Stoneová (překvapivě subtilní, ale i odhodlaná Sandra Bullocková) opravuje cosi na Hubbleově teleskopu. Vesmírná idyla ale končí v okamžiku, kdy z Houstonu (hlasem Eda Harrise) dorazí informace o sestřeleném ruském satelitu, který rozpoutal svým výbuchem řetězovou reakci. Pak následuje boj o holý život. Cuarón skvěle buduje napětí a jedna hrozba stíhá druhou, divák téměř nemá čas vydechnout. Celé je to navíc umocněno i tím, že místy vnímáme dění na plátně očima doktorky Stoneové. Tápeme vzduchoprázdnem a slyšíme jen její zrychlený dech narušující jinak absolutní ticho.

Akční sekvence díky kameramanovi Emmanuelu Lubezkimu (Strom života) využívají skvěle možností 3D při práci s­prostorem a jsou sestříhány velmi přehledně. Také působivá hudba Stevena Priceho je dávkována celkem umírněně a obraz moc nepřebíjí.

Sandra Bullocková není průměrná herečka

Dojde i na intenzivní prožitky pomíjivosti, samoty a­strachu z temného, nekonečného prostoru, ale i na náhle probuzenou touhu se osudu vzepřít. Filmu tak lze odpustit i­nějaká ta hollywoodská klišé. Týká se to především emocionální stránky: životní bilancování tváří v tvář hrozící smrti je trochu řidší polévka, oproti zbytku filmu zbytečně doslovná. Ale těžko říct, co se člověku v takové chvíli může drát do úst. Ale také je to jediné slabší místo, kde jinak suverénní Cuarón povolil pevně svírané režijní otěže a sklouzl k­trochu upovídané sentimentalitě.

Svým způsobem je Gravitace také variací na klasické iniciační příběhy. Aby totiž hrdinka překonala obtíže a vyrovnala se se starým traumatem, musí sama projít určitou proměnou. Je tu i iniciační zážitek, v ­němž překvapivě sehraje rozhodující roli bodrý Kowalski. Gravitace využívá i­ klasické schéma příběhů o ­přežití. Hrdinka má na splnění svého úkolu omezený čas i prostředky. Divácké ztotožnění s postavou navíc usnadňuje i to, že hrdinka není pro splnění svého úkolu zrovna tou nejpovolanější (vědkyně, která sama se simulátorem kosmické lodi nikdy nedokázala bezpečně přistát).

Cuarónův film je zkrátka jedinečnou podívanou a bezpochyby velkou událostí tohoto filmového roku. Díky Gravitaci jsem si musel navíc poopravit dva předsudky: první, že Sandra Bullocková je průměrná herečka (opravdu ne), druhý, že 3D je celkem zbytečná věc. Není tomu tak, pokud filmaři dopředu vědí, co a jak chtějí vyprávět.