Rozhovor: Tobogan? Ne, lepší je Zvracející kometa, říká režisér Gravitace Cuaron

První otázka nemůže být jiná: jak jste to natočili?
(směje se) V první řadě jsme chtěli natočit film odehrávající se ve vesmíru a ten bude zobrazen tak, jak jsme zvyklí v dokumentech z Imaxu. Nechtěli jsme, aby vypadal jako z komiksu nebo byl nějak smyšlený. To pro nás bylo nejdůležitější. Pak už vše probíhalo asi takto: "Dobře, ale jak toho proboha docílíme?" Takže jsme vyzkoušeli několik dostupných technologií. Nic z toho, co jsme zkoušeli, nám nevyhovovalo, takže jsme si museli vytvořit vlastní nástroje. A čtyři a půl roku pak trvalo, abychom vše dovedli do zdárného konce. (směje se)

Kamera doslova proplouvá prostorem, což je vaše poznávací znamení, ale zdá se mi, že v tomto filmu je to ještě zesíleno. 
To proto, že ve vesmíru neexistuje žádné nahoře a dole. Celé to spočívalo v tom, že jsme chtěli respektovat fyziku a mechaniku za nulové gravitace. A nemělo se to týkat jen postav a objektů, ale samotného pohybu kamery. Hodně jsme se o tom poučili v parabolických letech ve Zvracející kometě (speciální letadlo NASA přezdívané Vomit Comet simulující stavy beztíže - pozn. red.). Jakmile se vznášíte, nemáte věci moc pod kontrolou. Vaše setrvačnost vám diktuje, jak se budete pohybovat. Takže kamera také plula ve stavu beztíže, jako by nebyla ovládána.

Bylo vám ve Zvracející kometě špatně?
Ne, líbilo se mi to. Kaskadér se pozvracel, já ale ne. Hrozně se mi to líbilo. Je to úžasné a je u toho legrace. Ale na tobogán mě třeba nedostanete, ten nesnáším. Ale tohle bylo něco jiného, mohl jsem v tom být klidně celý den.  Na parabolických letech je krásný okamžik, kdy se poprvé začnete vznášet. Zažíval jsem u toho pocity něčeho povědomého.

Nebránilo se studio, když jste mu prozradil, že chcete obsadit do hlavní role ženu?
Ne, ne. Víte, ve filmu zazní výrok "Houston je slepý", což je věta, která se ve skutečném světě opravdu používá, když vypadne komunikace. A stejně tak bylo slepé i studio. Platili ohromné peníze za vývoj technologie, o které jsme nevěděli, jestli bude fungovat, pak investovali do natáčení, o němž také panovaly pochyby a pak ještě osm měsíců neviděli ani vteřinu filmu. A pak se přiblížilo datum vydání filmu a my jsme nebyli připravení. Ptali se nás: "Potřebujete ještě pár měsíců?" A my jim řekli, že minimálně rok. A přesto s námi do toho pořád šli. A pokud jde o hlavní postavu doktorky, občas se ze studia objevily hlasy, které říkaly: "Co kdyby to byl muž? Bylo by to akčnější a mohli bychom mít toho nebo toho herce. Takové filmy jsou lepší s chlapem." Ale v momentě, kdy jsem řekl, že do vyznění toho filmu nepasuje mužská role, byli s tím smíření. Nečinili na mě žádný velký tlak.